Pamětníci masivního nástupu americké deathmetalové scény mají jistě velmi dobře zmapované i první krůčky této smrtonosné hydry. Její zvukově bahnitá dema si dokázala získat náležitou pozornost, takže o několik let později bylo debutové album „Onward to Golgotha“ vcelku logickým krokem. To a jeho následovník představily světu velmi obhroublou a svému stylu oddanou skupinu, která se kromě nezbytného a značně brutálního death metalu nebála ani dalších ochucovadel v podobě hnilobných doomových riffů a pomalých temp.

Z mého pohledu tomu však stále chyběla lepší čitelnost jak v produkci tak i ve vokálech. Hlas Craiga Pillarda působil jako zahuhlaný řev nějakého monstra a přestože z mnoha úhlů pohledu k muzice INCANTATION seděl, dá se říct, že vhodně, bral jsem to osobně jako docela rušivý element. Potenciál byl zkrátka ze skupiny cítit větší, než dokázala nabídnout produkce jejích prvních dvou řadových desek.

Frekventované změny v sestavě jsou jedním z poznávacích znamení v téměř 30leté historii této americké kapely, a tak vlastně ani nepřekvapí, že mezi druhým a třetím albem došlo, až na jednu výjimku, ke kompletní výměně posádky. Tu výjimku tvoří John McEntee, který zůstává dodnes jediným stálým členem souboru.

Totální překopání sestavy, střídání na producentském křesle a taktéž i změna studia. Toť ve zkratce základní faktory stojící za tímto zásadním krokem směrem vpřed. No a v neposlední řadě tady byl seznam osmi skvělých skladeb, které vtiskly albu „Diabolical Conquest“ pečeť vskutku ďábelskou. Ten rozdíl oproti zvuku starších nahrávek byl doslova hmatatelný. Najednou bylo vše mnohem čitelnější. Sekyry od sebe hezky rozlišené, avšak stále tvořící mohutný dřevorubecký tandem, bicí krásně čisté a growling novice za mikrofonem – Daniela Corchada perfektně vybalancovaný mezi srozumitelností a brutalitou.

Co však album povznáší do výšin, a to i v porovnání s jeho následovníky, je právě ona zmiňovaná osmička výborně proaranžovaných zabijáckých kompozic. V tomto ohledu dominují hlavně ty s delší stopáží, kde INCANTATION rozehrají často strhující představení plné chorobného riffování a zběsilých temp, které nezřídka doslova obratem zpomalí až do funebrálního doomového marše. Jako soundtrack k procesu rozkladu hnijící mršiny pak znějící kytarové riffy co nejpevněji objímají každou ze zde zastoupených skladeb.

Čtěte také: SUFFOCATION - Despise The Sun / recenze

Tyto znaky byly, pravda, charakteristické pro tvorbu americké skupiny i v minulosti, ale zde dosáhly kulminačního bodu, neřku-li přímo dokonalosti. Právě mnohem transparentnější produkce krystalicky pročistila nežádoucí usazeniny v její hudbě dříve přítomné a poslala do popředí onu typickou chladnou a temnou atmosféru, jež prostupuje s každým taktem patologické tvorby tohoto (v roce 1998) tria. Způsob, jakým dojde k propojení doomově těžkotonážního úvodu s následnou deathovou rubanicí v „Desecration (Of the Heavenly Graceful)“ je jedním z ikonických momentů celého alba. Temná a valivá hmota vás postupně a pomaloučku pohlcuje, aby vás pak bez slitování rozemlela na úplné kousky. Jako bonus se pak servíruje severským blackem silně ovlivněný kytarový riff, dovršující toto devastující dílo zkázy.

Stejného efektu docílí i dvojice „Unheavenly Skies“ a „United in Repungence“. Ta první melodickým a repetitivním motivem ve středním tempu povolí uzdu napětí z předchozího děje, aby ta druhá hned vzápětí praštila přímo a bez varování rovnou do tváře. Promyšlenost se zde neustále míchá s maximálním entusiasmem a my, jakožto pozorní pozorovatelé tohoto pestrého dění, jsme fascinování schopností INCANTATION doslova kouzlit s takovým minimem rekvizit.

Bylo by ovšem trochu nespravedlivé tvrdit, že ortodoxní blasfémický death metal, nebojící se hledět i do těsné blízkosti své hranice, dokáže nabídnout jen velmi omezený rozsah výrazových prostředků. Nicméně INCANTATION se sami a dobrovolně už na počátku své kariéry uzavřeli v místnosti o menší podlahové ploše, aby pak na této desce tak šokovali svojí schopností šikovně, hbitě a bez omezení manévrovat na tak malém prostoru.

Celé jejich snažení dostává v podobě závěrečné „Unto Infinite Twilight / Majesty of Infernal Damnation“ vskutku triumfální završení. Bezmála 17. minut dlouhá kompozice nabídne ještě jednou a ve velkorysém balení vše, co zdobilo už předchozí minuty. Chorobně záhrobné a záhrobně chorobné riffy předkládané v rozvláčných tempech a pádící sypačky naproti tomu připomínající, že INCANTATION jsou hlavně brutálně-deathovou kapelou. Tou zůstali i do dnešních dní, a, ačkoliv další nahrávky přinesly jak horší, tak i více než solidní materiál, kvality té z roku 1998 se jim už překonat nepodařilo.

Na „Diabolical Conquest“ se sešlo hned několik aspektů stojících u zrodu velkých děl. Kompozičně výborně nabuzená skupina, kvalitní produkce a příznivá dobová situace, kdy podobně znějících a propracovaných brutálních nahrávek předtím příliš mnoho nevzniklo. Že si čas na tomto žulovém náhrobku už dávno vylámal zuby, je na jednu stranu typická fráze pro vzpomínkové recenze, ale v tomto případě i nesporný fakt.