K rannímu kafi mi hrají BETWEEN THE PLANETS. Viděl jsem je před týdnem na festivalu Povaleč a musím říci, že k tomu kafi a k rychlému prohrabování se fotkama, které jsem v té chvíli sázel do šestkových aktualit z Brutal Assaultu, je to moc příjemný. Martinovi se povedlo přisvojit si někdejší rytmickou sekci progresivistů z MINDWORK a naživo to šlape výtečně. Při koncertu bych uvítal víc života, ale čistě jen k poslechu je to parádní zasněný djent/post-rock.

Příjemný soundtrack ke kafi a prvnímu cígu jdu podpořit snídaní a vracím se na GODLESS TRUTH. Principál Švany kolem sebe po šesti letech nečinnosti sestavil zcela novou skvadru lidí. Nejvýraznější změnou je post zpěváka, kde Zdendu nahrazuje Adam B. Sychrow (ex-HAZYDECAY). O něm si v klidu můžeme říci, že zpívat umí skvěle čistě, ale v death metalu těch poloh moc nemá. GODLESS TRUTH i tak naložili velmi solidně pod kotel svým technickým death metalem, jen jsem při tom cítil více nostalgie, než bych asi chtěl.

Spolu s DYING FETUS jsou BROKEN HOPE nejtvrdší kapela dne s masivním zvukem, hutností a neprůrazností, kterou vykazují i při středních tempech. Po všech stránkách výtečný death metal, který na scénu přišel zkontrolovat i principál Tomáš s novým módním výstřelkem na hlavě.

Při DIABOLICAL jsem dobíjel baterky, ale na PERSEFONE jsem už v plné polní před scénou a je o co stát. Kapele chybí basák, což je škoda protože před týdnem na Wackenu ho ještě měli. Ale i bez něj to stálo za to. Jedna ze tří aktivních kapel z miniaturní diarchie na hřebenech Pyrenejí dokazuje, že i Andorra, která má necelých sto tisíc obyvatel může mít světové kapely. Řvoun Marc Martins tomu dodává šťávu, jakou moc progresivních metalových kapel nemá, a zbytek skupiny se stará o to, aby bylo co poslouchat. Rozhodně jsem nelitoval být v té pekelné výhni celý set.

Při COUNTERPARTS mám zase pocit, že stárnu. Tahle kapela mě přece ještě před třemi lety celkem bavila. Teď působí příliš sladce, což možná k melodickému hardcoru trochu patří, ale tohohle je moc. Školácké riffy a energie, která by z toho měla jít, bohužel nikde.

EXHORDER je na tom v tomto ohledu ještě hůř, ale alespoň hrají poctivý thrash. Navíc z doby, kdy žánr zažíval svůj největší rozkvět. Jsou další z kapel, které se nedávno přeskládaly dohromady. V sestavě, která čítá jen dva původní členy. Takový nálet, jaký minulý rok předvedli po svém reunionu DEMOLITION HAMMER se fakt nekoná. Po zvukové a hudební stránce vše v pořádku, jen ta energie tu nebyla.

To se obratem mění při setu H2O. Tahle kapela pro mě byla vždy synonymem pro mladé, energií nabité hardcorpunkové srdíčko. Ačkoliv už i kolohnát Adam Blake má na skráních šediny, nic to neubralo tomu, jak přesvědčivě kapela rozsekala publikum. Jeden z nejupřímnějších a nevroucnějších koncertů festivalu vykouzlil hlavně Toby Morse, který dokázal lidi pod sebou rozpumpovat na maximum. A nejen pod sebou, dost velkou část setu trávil v hledišti, běhal s lidmi v circle pitu a tancoval na svých zádech breakdance. Ze strany scény mu fandí polovina CONVERGE a bylo proč. H2O dokázali zanechat dojem té nejpozitivnější kapely festivalu. Od coveru „War Pigs“ od BLACK SABBATH až po hostovačky, kdy největší úspěch sklízí Tobyho syn za bicími. 

MUNICIPAL WASTE dokázali do thrashe napěchovat přesně tu živelnost, která chyběla EXHORDER. Za sebou velkou podobiznu Donalda Trumpa, mnoho rejpanců a hlavně thrashový nálet od prvního okamžiku.

Je poměrně těžké se po nich naladit na SILENT STREM OF GODLESS ELEGY, ale kapela to během první skladby dokonale zvládla. Celkem chápu, že je snaha prezentovat hlavně nový materiál, ale festivalové publikum by si určitě i rádo zavzpomínalo a to mohlo udělat jen při „I Would Dance“. Jinak tu je hlavně materiál z nových dvou alb. Teda já bych zavzpomínal rád…

Při CARNIFEX mě fascinuje mundůr Coryho Arforda. Opravdu mi připomíná syna Jabby Hutta s kytarou a jejich hudba vlastně není zas tak daleko. Těžkotonážní houpačka uprostřed breakdownového deathcorového království, Scott Lewis jako vždy nepřehlédnutelný frontman. Běžím tento den poprvé na Metalgate, abych mohl vidět MORTIISE. Podivná figurka s nalepovacím nosem a ušima začínala  na začátku devadesátek v EMPEROR a mám pocit, že z toho žije doteď. Jinak si nedokážu představit, že by jeho statické klávesové plachty někoho navážno zajímaly. Vizuál je to nejzajímavější, co se tu dalo najít.

Rychlý přesun na hlavní scénu mi zajišťuje začátek koncertu norských progresivních kovodělníků z GREEN CARNATION. Ačkoliv jsem před festivalem registroval mnoho nespokojenců, kteří se podivovali nad tím, že tak „nemetalová“ kapela dostává prostor na hlavní scéně, musím uznat, že tohle bylo celkem parádní žánrové provzdušnění a skvělá porce čirého muzikantství. Bez výrazných emocí, ale na ty dnes ještě dojde.

DYING FETUS dnes utřou. Mají konkurenci, která by u mě převálcovala vlastně asi cokoliv. Nejhravější emo na světě, tedy RAVELIN 7, je láska. Kapela, která zraje jak víno a i když má poslední dobou produkci jednu novou písničku za rok, tak se vyplatí si vždy počkat. Ten feeling, který tam dávají, je nakažlivý. Koncertní veselá párty plná úsměvů a jiskřící pozitivní energií na textech, které se noří do bahna lidskosti, společnosti a vztahů.

Nastává chvíle, kdy bych se nejraději roztřetil. MYRKUR, GRAVE PLEASURES a UNCURED. Dá se zvládnout všechno? Částečně ano, GRAVE PLEASURES mi navíc ukončuje výpadek proudu, což se naštěstí netýká zadní scény. Začneme s MYRKUR. Posledních 14 dní jsem celkem poctivě poslouchal její poslední album „Mareridt“ a snažil se pochopit ten hype kolem ní. Živě mají její rozvláčné plochy navíc jen velmi stylizovaný až teatrální přednes, neoddiskutovatelnou krásu Amalie Bruun a pár větví u mikrofonu. Po chvíli to začne nudit.

Takže hurá na GRAVE PLEASURES, kteří jsou pokračovateli kapely BEASTMILK. Vzpomínám na jejich koncert před čtyřmi lety, kdy předskakovali DOOMRIDERS a kdy mě to celé připadalo jako THE CURE, kteří začali přehrávat covery od MOTÖRHEAD. Ten pocit mám vlastně tak trochu i teď, jen s tím rozdílem, že tentokrát to začíná fungovat. Velká škoda blackoutu, který obléknul katakomby do tmy. Jejich druhý kocnert jsme nakonec nestihnul.

Běžím tedy na UNCURED a tady se naštěstí svítí i hraje. A omladina vedená bratry Coxovými, kteří jsou pokud se nemejlím ještě v teenage věku to tu seká na nudličky. Z kapely přímo cáká nadšení, které je na jejich prvním evropském turné pochopitelné. Rytmika rve koule a sólíčka to krásně dobarvují. Za mě deathmetalový oběv festivalu. Jejich jediné album jsem před Brutalem sjel asi jen dvakrát, ale rozhodně se k němu vrátím. O tomhle dorostu ještě uslyšíme. Rudi udělal chybu, že se ode mne oddělil.

Díky večeři mi unikají MOONSPEL, který prý odehráli jeden z nejlepších koncertů a uniká mi i požár při MYRKUR. LAIBACH na mě živě působí vlastně trochu srandovně. Po UNCURED mi chybí kytary, mám pocit, jako bych poslouchal RAMMSTEIN, ze kterých někdo vycucal všechnu šťávu. Působivé jsou ovšem projekce, které dávají ve spojitosti s hudbou smysl a fotr Milan Fras má zblízka téměř drákulovské charisma. V setlistu zaujmou covery. Například od D.A.F. nebo Blind Lemon Jeffersona, který byl přearanžován k nepoznání. Závěrečná pochodovka „Tanz mit Laibach“ potvrzuje roli trochu tupé diskošky, která splňuje svoji roli – osvěžení programu a já můžu tak nastoupit na zlatý hřeb dnešního dne.

Tím jsou CONVERGE. Jacob Bannon je za scénou takový pohodový klučina, ale jakmile začne koncert, mění se v bestii, před kterou si nikdo nemůže být jistý. Pódium je jen jeho. Vyhazuje zvukaře, který se mu snaží uvolnit kabel od mikrofonu, zaseklý mezi odposlechy. Když se to stane podruhé, kdy se mu kabel zasekne o světlo, jde světlo po dvou kopancích dolů. Jacob je šelma a pódium je jeho džungle. V jeho očích zblízka absolutní katarze. Jako by byl v jiném světě. Za ním instrumentální stroj, který nemá na hardcorové scéně obdoby. Souhra Kurta Balloua a Bena Kollera při „Dark Horse“ mě poslala do kolen. Řeže to jak břitva. Po nich nic víc nepotřebuji vidět. Chvilku přemýšlím o JASTA, ale ... ne, to fakt už dneska nedám.