OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedním ze zásadních poznávacích znamení 90. let byl kromě bouřlivého rozvoje metalové muziky samotné i překotný vývoj mnohých, často z doommetalových kořenů vyrůstajících kapel. Jistě se v této souvislosti každému okamžitě vybaví astronomická trajektorie mezi alby „Lost Paradise“ a „Host“, kterou dokázali ujít PARADISE LOST z britského Halifaxu. Podobný osud potkal i jiné Angličany – ANATHEMA ze 100 kilometrů vzdáleného Liverpoolu. I jejich začátky se nesly plně v intencích dobového doom metalu, aby se po dvou ve svém ranku kvalitních deskách rozhodli opustit zabíhající se koleje a hledat inspiraci v širším spektru rockové hudby.
Ani v případě této čtveřice to však nebyla žádná šoková terapie, a přestože materiál obsažený na jejím čtvrtém albu „Alternative 4“ rozhodně nebyl úplně očekávaný, dá se ze zpětného pohledu hovořit o přirozeném vývoji. Vždyť mnohé už deklarovalo album předchozí – „Eternity“ z roku 1996. Vincent Cavanagh na něm výrazně upustil od řvoucích poloh a nechal plně vyniknout svoji příjemnou barvu hlasu a zároveň pro posluchače i objevit jeho dříve jen tušené možnosti.
Dobové recenze „Alternative 4“ se jen hemžily referencemi na PINK FLOYD, ale já osobně bych to ani po letech až tak jednoznačně neviděl. ANATHEMA se povedlo stvořit nádhernou náladotvornou nahrávku, přímo zvoucí k zasněnému rozjímaní a jedinou paralelu ke klasickým albům britských art-rockových nestorů bych možná našel ve stavbě jednotlivých skladeb, kde ve většině případů zcela absentuje klasické schéma sloka-refrén.
Do tohoto rámce stoprocentně zapadá snad jen odpíchnutá „Fragile Dreams“, jež po úvodní „Shroud of False“, dobře fungující spíše jako zpívané intro, než samostatná kompozice, nakopne hned v rozjezdu alba tempo do řízných rockových obrátek, v čemž ještě výrazněji pokračuje následující „Empty“. Přesto však už i v těchto písních, po nichž přicházejí již jen pomalejší kusy a spolu s nimi dominující zasněnost, lze najít postupně se do popředí tlačící nálady plné bolesti a smutku. Tedy nálady, které ANATHEMA dokázali zhudebnit už i dříve a o poznání energičtějšími prostředky.
Co však čím dál více schází na razanci a tvrdosti, se měrou více než vrchovatou nahrazuje jemnou písničkovostí. To možná velké části tehdejších fanoušků nejspíš nestačilo, ale i navzdory, anebo možná právě díky tomu se skupina definitivně vymanila z metalové škatulky a mohla směle hledět vstříc velikému dobrodružství. Jedním z nich je bezpochyby i tako nahrávka, jež v rámci diskografie liverpoolské kapely zajímá výjimečné místo. A to hned v několika ohledech. Je to jednak počin zlomový a z hlediska kompozičního taktéž unikátní, neboť jak již bylo naznačeno, naprostá většina zde zastoupených písní postrádá klasické schéma.
Spíše se nechávají volně plynout, zdánlivě jakoby bez cíle. ANATHEMA povětšinou aplikují vzorec, kde na vstupu je volná improvizace na jeden motiv, jež pak volně přechází v druhý, přičemž jen málokdy dochází k jejich opakování. Na „papíře“ to zní dost neohrabaně, nicméně mezi jednotlivými těmito tématy nastává organické mísení a propojování, takže ve výsledku vše působí nadmíru nenásilně a plynule. To pak umožní si naplno vychutnat ty emoce, kterými je „Alternative 4“ tak opojně aromatizováno.
Melancholie a jistá jen těžko definovatelná forma odevzdanosti a úzkosti začíná po dravějším úvodu působit čím dál silněji a v samotném závěru už nálada zármutku propuká naplno. Dříve než k tomu dojde ale album vrcholí ve fantastické titulní skladbě, jež možná více zosobňuje pojem „Eternity“ než celá předchozí, rovněž výborná, deska. V subtilním hudebním doprovodu se snoubí zasněnost s jistou velmi nenápadnou razancí, jíž představují neklidné bicí. Tuto idylu v tom nejlepším slova smyslu narušuje až lehce zlověstný Cavanaghův hlas deklamující neradostný text s předtuchou brzkého konce. Ten a stejně tak i na albu několik dalších má mimochodem na svědomí Duncan Patterson, pro nějž bylo tohle zároveň poslední nahravání v řadách skupiny.
Ale nejen titulní písní lze definovat „Alternative 4“. Jeho atmosféru a kvality velmi dobře definují jak rockovější kusy v úvodu, tak ty jemnější, nebo experimentálnější chcete-li. „Lost Control“ je v podstatě klasická pomalejší skladba hrající to velmi vkusně na city, kterou v závěru ještě vyzdobí zvuk violy. Po ní následující „Re-connect“ je přesně tím skvěle fungujícím slepencem, který nechá v úvodu co nejvíce působit jeden krásný, někde v nadpozemských výšinách se vznášející motiv. Než se ale stihne omrzet, jeho místo zaujme jiná melodická linka a dění se tak mírně, ale opravdu jen mírně pootočí trochu jinam. Nic jiného navíc se ale nedá říct ani o „Inner Silence“. Zvuk piána jako úvodník, Cavanaghův procítěný projev jako jádro a závěr, tvořený volným dojezdem písně za úderů bicích až do úplného ztracena.
Ono to bylo poměrně jasné už nejpozději na „The Silent Enigma“, ale teprve až o nějaký ten rok později ANATHEMA definitivně potvrdili, že na poli náladotvorné muziky vycházející z metalových kořenů jen těžko hledali konkurenci. Z mého retrospektivního pohledu představuje „Alternative 4“ druhý díl skvělé „transformační“ trilogie, jež započala albem „Eternity“ v roce 1996 a skončila o 3 roky později deskou „Judgement“. Od této chvíle už byli ANATHEMA v mnoha ohledech hotovou kapelou a vše co přišlo poté, albem „A Fine Day To Exit“ z roku 2001 počínaje, už bylo jen jištění pozice a hledání optimálního výrazu v konečném hudebním přístavu. To ovšem neznamená, že tímto končí vše zajímavé z jejich tvorby. Z hlediska vývoje, experimentování a zkoušení však to nejdůležitější pro liverpoolskou skupinu proběhlo právě ve druhé polovině 90. let. Její čtvrté album je sladkým a dodnes nezkaženým plodem tohoto vývoje.
Zlomová nahrávka skupiny, která tímto dala definitivní sbohem metalové minulosti. Jak ukázal čas, bylo to velmi dobré rozhodnutí. Tato deska je toho jedním a možná i nejpádnějším důkazem.
Vincent Cavanagh
- kytara, vokály
Shaun Steels
- bicí
Duncan Patterson
- basa, klávesy, piáno
Danny Cavanagh
- kytara, klávesy, piáno
1. Shroud of False
2. Fragile Dreams
3. Empty
4. Lost Control
5. Re-Connect
6. Inner Silence
7. Alternative 4
8. Regret
9. Feel
10. Destiny
The Optimist (2017)
Distant Satellites (2014)
Weather Systems (2012)
Falling Deeper (orchestrální album) (2011)
We're Here Because We're Here (2010)
Hindsight (kompilace) (2008)
A Moment In Time (DVD) (2006)
Were You There? (DVD) (2004)
A Natural Disaster (2003)
A Vision Of A Dying Embrace (DVD) (2002)
Resonance 2 (kompilace) (2002)
A Fine Day To Exit (2001)
Resonance (kompilace) (2001)
Judgement (1999)
Alternative 4 (1998)
Eternity (1996)
The Silent Enigma (1995)
Pentecost III (EP) (1995)
Serenades (1993)
Crestfallen (EP) (1992)
Datum vydání: Pondělí, 22. června 1998
Vydavatel: Peaceville Records
Stopáž: 44:57
Produkce: Kit Woolven, Studio: Windings studio
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.