OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdysi jsem zažil železnou oponu, boření hranic, a pak nám nenápadně rostly nové hradby. Předsudky, politické strašení, a pro normálního člověka nepochopitelné mocenské veletoče. A teď jsme opět ve světě, který je tak názorově roztrhán, že pro mnohé láska a nenávist jedno jsou. Někdo stále miluje americký sen, druhý by Trumpa pověsil společně s Kimem, třetí zrušil EU a vyhnal všechny co mu připomínají vlastního přičmoudlého dědečka. Další by nejraději líbal roztřesenou ruku geronta hladícího Putinovu prdel. Proč jsem začal o tomhle? Protože se to vše bohužel přenáší i do kultury a hudby, takže pro mnohé je nepřijatelné cokoli přicházející z nenáviděné oblasti (třeba jen názorové). Často je to podvědomě nebo i cíleně ignorováno. I mé podvědomí asi pracuje podobně, a tak skupiny pocházející z bývalého Sovětského Svazu nevyhledávám. Přesto musím uznat, že se ke mě v poslední době dostalo několik velmi zajímavých nahrávek právě z této oblasti. Třeba velmi specifická ukrajinská kapela JINJER se zpěvačkou skutečně brutálních kvalit nebo progresivní Bělorusové IRREVERSIBLE MECHANISM. A ze samotného Ruska jsou tu HUMAN FACTOR.
I s ohledem na to, co jsem psal výše, jsem nečekal, že zrovna z Ruska připluje k mým uším jedna z nejlepších instrumentálních post-rockových desek tohoto roku. Vždyť konkurence tu je slušná, namátkou třeba klasici GOD IS AN ASTRONAUT a LONG DISTANCE CALLING. Samozřejmě to ale není tak jednoduché, protože striktní post-rock by dnes asi příliš nadšení nevzbudil, jeví se totiž často jako překonaná a značně vyčerpaná záležitost. Instrumentální náladové plochy prostě nejde vymýšlet stále nově a nově. Chtě-nechtě se dostaneme do stavu, kdy je to jako s pověstným psem, který když si nemá s čím hrát, začne si honit vlastní ocas. Jedinou cestou ven pak je opustit vyměřené stylové hranice a přibrat něco navíc.
A právě tak se k tomu postavili Rusové HUMAN FACTOR. Nezbourali sice hranice úplně, ale postavili na nich několik otevřených přechodů, kudy do post rockové unie volně proudí inspirace z jiných stylů a dokonce i z jiné doby. Jejich návštěvníci se rekrutují převážně z moderních i retro progresivních oblastí. A tak se potkáváme s djentovými uprchlíky, hipíky s hamondkami nebo i gentlemany z neo-prog rockových vod. Míchanice to ale není nijak zmatená, protože HUMAN FACTOR se nesnaží šokovat. Skladby jsou sice plné vývoje a zvratů, ale drží se určité základní náladové linie, která funguje jako nosná linka. Je tedy snadné ponořit se do poslechu s vědomím, že skladby nás povedou svou funkčností. Různorodosti a variability je v případě alba „Let Nature Take Its Course“ přesně tolik, kolik posluchač potřebuje, aby se v čistě instrumentální hudbě neobjevila nuda.
Na svěžím a živém vyznění má obrovský vliv rytmika, která je často nezvykle rychlá, občas přímo zběsilá. Například v „1816“ se to projevuje až pocitem, že je skladba jakoby převrácená naruby, kdy po dlouhý čas pod lezavě plujícími kytarami rolují splašené bicí. Tohle už není post-rock tak jak ho běžně slýcháme, tohle už je posun někam na jinou úroveň až k progresivní psychedelii. Přidat trochu vokálu a třeba taková „Touch Of Chixculub“ by se klidně dala považovat za space-rockovou operu.
Díky všem osvěžujícím prvkům v podobě hravé progresivní rytmiky, kytar jako od RIVERSIDE nebo kvílejících hamondek, je album hodně komplexním instrumentálním dílem, kterému k určité dokonalosti chybí snad jen ten vokál. Většina skladeb má totiž strukturu, které by alespoň občasný zpěv dodal další rozměr. I tak je ale „Let Nature Take Its Course“ deskou nanejvýš působivou.
Ruský post-rock, který je víc než jen post-rockem. Komplexní instrumentální hudba s inspiracemi z různých stylů i různé doby. Především pak načichlá prog vlivy.
8 / 10
Pavel Vorobyov
- kytara, klávesy
Sergey Volkov
- klávesy
Alexander Meshcheryakov
- basová kytara
Konstantin Shtirlitz
- bicí
1. Longyear
2. A.L.F.
3. 1816
4. Lake of Solitude
5. Touch of Chicxulub
6. Alarm #1202
7. Red Shift
8. Nubo Vetera Promesas Pluvon
Let Nature Take Its Course (2018)
Homo Universum (2016)
4.Hm.F (2012)
Vydáno: 2018
Vydavatel: R.A.I.G. Records
Stopáž: 52:33
Produkce: HUMAN FACTOR; Mix a mastering: Artem Amatuni
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.