PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Toto norské uskupení nepatří z hlediska počtu řadových alb k těm největším chrličům nových nahrávek. Vždyť za 10 let své existence je to letošní teprve čtvrtým počinem s visačkou KRAKÓW. Vyjdeme-li z omšelého tvrzení, že kvalita je nahrazena kvantitou, nebudeme zde daleko od pravdy.
Čtveřice pocházející z druhého největšího norského města – Bergenu svůj styl charakterizuje jako mixturu rocku a post-rocku, resp. se škatulkování brání, ale když už to tedy musí být… Pídit se po těchto informacích až po odposlechu jejích nahrávek však může připravit menší překvapení, neboť v tónech (nejen) letošního alba je ke slyšení spíše těžší hudební náplň než jen obligátní „rock“.
Léty pilovaná zručnost vytváří v pozoruhodně funkční symbióze až překvapivě kompaktní skladby, během kterých skupina zvládá nenuceně přecházet od zpěvných a jemnějších motivů do metalicky ostrých nájezdů. Právě ona přirozenost, s jakou se na skromných časových plochách dokáže prostřídat stoner-rocková obhroublost s post-rockově zasněnými plochami, jsou asi nejvýraznějším charakteristickým znakem KRAKÓW.
Specifická zasněná atmosféra se táhne celým albem a její stopové prvky nemizí ani v momentech, kdy se do toho skupina opře a předvádí orgie hutných kytarových riffů. Netypicky zvolená dramaturgie nahrávky, zpočátku dávkující kratší a údernější skladby a ve druhé polovině delší kompozice naopak tuto atmosféru ještě více prohlubuje.
Dvojice úvodních skladeb „Black Wandering Sun“ a „Sirens“ spíše než komplexní nadžánrové kusy představují odpíchnuté stoner-rockové písně, odkazující k žánrovým veličinám. Patřičně zahuštěné kytary, z jejichž neúprosných útrob vyvěrá nabídka vokálů tvořených duem Frode Kilvik a René Misje, plnícího si úlohu hodného a zlého. Ten první totiž pohladí sluchy jemným, až nadpozemsky znějícím zpěvem, aby vás ten druhý svým metalově naladěným projevem poslal zase pěkně zpátky k zemi.
Z této alternace žijí víceméně všechny skladby, nepočítaje tu titulní, plně instrumentální. Z pohledu stopáže v rozsáhlejších kusech pak skupina rozehrává sofistikovanější a ještě propracovanější verzi toho, co bylo ke slyšení v nahuštěné úvodní dvojici písní. V hudbě KRAKÓW se tak ještě více mísí různé rockové proudy, od toho s vůní „kamene“ až po závany staromódního hard rocku, což lze vlastně zároveň brát i jako poctu skupiny „otcům zakladatelům“ a jako snahu svým příspěvkem zase o něco více protáhnout nit táhnoucí se od úplného pravěku rockové hudby až do současnosti.
Jako s patřičným respektem do historie se ohlížející pocta a zároveň jako plně svébytná a sebevědomá moderní nahrávka působí čtvrté album KRAKÓW ve všech jeho ohledech. I po mnoha posleších (věřte mi, bylo jich v posledních dnech opravdu nepočítaně) dokáže „Minus“ fungovat dostatečně neotřele a nabízet dostatek materiálu ke zkoumání. Způsob, jakým tito Norové propojují jemnější polohy kytarové muziky s nezřídka až obhroublými metalovými výpady je, když už asi ne úplně originální, tak ve svém provedení a charismatu rozhodně nevšední. Jediným nedostatkem nahrávky tak po odeznění závěrečné „Tidlaus“ při pohledu na celkovou stopáž o něco málo přesahující hranici půlhoďky, zůstává jistý pocit nenasycení. Zkrátka by to možná o jednu, dvě skladby navíc ještě klidně sneslo.
Těžká a jemná nahrávka zároveň. KRAKÓW na své čtvrté desce výborně pokračují ve zdokonalování jejich vlastní vize mixtury rockových a metalových žánrů.
8 / 10
Frode Kilvik
- basa, vokály
Kjartan Gronhaug
- kytara
René Misje
- kytara, vokály
Rune Nesse
- bicí
1. Black Wandering Sun
2. Sirens
3. The Stranger
4. From Fire, from Stone
5. Minus
6. Tidlaus
Minus (2018)
Alive (live album) (2017)
Genesis (EP) (2015)
Amaran (2015)
Diin (2012)
Monolith (2009)
Dusty Roads (EP) (2007)
Datum vydání: Pátek, 31. srpna 2018
Vydavatel: Karisma records
Stopáž: 34:47
Stoner metal v kombinaci s hard rockem, tak akorát ponuré tuhé riffy a trocha té znervozňující disharmonie pro zpestření. Jemné i hrubé pasáže, zajímavé vokály. Ve skladbě "Sirens" jako bych slyšel podobnost s jejich krajany MADDER MORTEM. Takže i lehce progresivní gothic? Hezky to tihle Norové namíchali.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.