THE ETERNAL mají zkušeností na rozdávání, přesto nejsou skupinou, o které by se příliš mluvilo. Může za to především fakt, že se upsali stylu, který již v roce vydání jejich debutové desky (2004) byl na ústupu. Řeč je o doom metalu, který dnes příliš netáhne. A nic na tom nezmění ani fakt, že tito Australané umí vložit do své hudby víc než standardní kulisy. Jejich předchozí desky ukázaly schopnost čerpat i z dalších stylů, především pak gothic rock/metalu. Naštěstí z toho lepšího bez navoněných klišé. Na předchozích deskách byl patrný především vliv PARADISE LOST.

„Waiting For The Endless Dawn“ jako šestá deska skupiny je zřetelným obrazem jasně definovaných hudebních představ. Základ je a musí být dodržen. Principy jsou jasně dané. Tak nějak zřejmě THE ETERNAL tvoří svou hudbu. Hluboce v doomových tradicích konstruují dlouhé tuhé kostry, aby pak na ně navlékali aranže, které dokrášlují stylovými přesahy a svěžími příchutěmi. Ty kostry se však pod těmi ozdobami neztrácí, jsou jasné a nezakrývají inspirace v doomové klasice skupin jako MY DYING BRIDE. A stejně jako u tohoto vzoru, i v hudbě THE ETERNAL jsou nenahraditelným prvkem klávesy, které jako pozadí dodávají jinak vleklým skladbám plnost a dostatek zvukové hloubky. Trochu se tak vykryjí okamžiky minimalistických kytar, které nechávají doznívat dlouhé tóny nebo v pomalých tempech zasekávají opakované riffy. Tomu, že jsou klávesové party slušné, se není nutno divit, když je obsluhuje Martin Powell, jehož jméno je známo právě z MY DYING BRIDE nebo i CRADLE OF FILTH.

Oživujícím prvkem jsou určitě vokály. Mark Kelson zvládá až neuvěřitelnou škálu poloh, od hrubě archaického řevu, přes gothic rockovou polohu až k lehkému melodickému zpěvu. Přidáme-li k tomu i hostujícícho Mikko Kotamäkiho ze SWALLOW THE SUN, který si střihl part ve skladbě „In The Lilac Dusk“, pak po vokální stránce se dá albu vytknout opravdu málo. Snahu narušit šablony stylu představují i rychlejší kytarová sóla nebo příjemně doplňkové housle Australanky Eriky Kennedy. Jsou chvíle, kdy by se člověku chtělo vzpomenout i na prog rock, úvod baladické „Don’t Believe Anymore“ i jiné okamžiky jsou důkazem, že THE ETERNAL je parta zkušených hudebníků, kteří nejen že své nástroje ovládají, ale dokáží se i citlivě držet na uzdě, aby cílená hra na emoce mohla dosahovat dostatečné uvěřitelnosti.

Přes veškeré stylové nuance jsou ale současní THE ETERNAL především doommetalovou skupinou. Záměrně dlouhý rozjezd a postupný kolovrátkový rozvoj úvodní skladby je přesně v invencích stylové zakořeněnosti a připomene zlaté časy tohoto stylu, kdy klasici žánru MY DYING BRIDE nebo i ANATHEMA přesně tímto způsobem dosahovali oné hypnotické ponurosti. Pokud se na THE ETERNAL podíváme z tohoto úhlu, pak je album „Waiting For The Endless Dawn“ zvládnuto opravdu bravurně. Najdete zde přesně ty valivé riffy, plné dusící nálady střídané jasnými vyhrávkami. Magické kouzlo dlouhých kompozic přesně ve stylu starých desek již zmíněných MY DYING BRIDE celkem funguje.

Přesto se dnešnímu uspěchanému posluchači musí vyrojit v hlavě i slovo jednotnárné, které do značné míry hudbu THE ETERNAL vystihuje. Výše zmíněných oživujících prvků prostě není dost. Výsledný dojem tak zůstává čistě na tom, zda tento aspekt úmyslné monotónnosti dokážete přijmout a zklidnit své posluchačské nitro do tak pomalého proudu, aby se to nestalo nudou. A to se ani mě nedaří vždy. Album „Waiting For The Endless Dawn“ se tak stává albem jasně cíleným pro určité chvíle a dané nálady. Žádná hudební kulisa do auta nebo pro práci na zahradě. Tak to opravdu fungovat nemůže.

Jakékoli hodnocení je zde ještě více subjektivním sebeodhalením, neboť kromě vlastního vkusu zde bojuji i s momentální náladou. „Waiting For The Endless Dawn“ je albem, kterému jsem v určité chvíli ochoten dát bez uzardění devítku, abych o dva dny později nebyl schopen doposlouchat ani první skladbu.