Pod bystrým a ostražitým okem Heimdalla ukrývá se neútulná krajina Asgard před zraky prostých smrtelníků. Plná symbolických obrazotvorných kontrastů, od dlouhých šedých plášťů padlých bojovníků až k bohatým zlatým palácům, od svého kosmického stvoření až k nezadržitelnému krutému zániku, otevírá svou bránu pouze těm, kteří nenalezli nesmrtelnost v hřejivých paprscích zemského zápachu. Ach, jak patetické, vy blouznivci! Přece nebudete na tuto chvíli čekat celý lidský život! Stačí se přece hluboce zahledět do magické tváře 13. úplňku…

Pod severskou zástavou, avšak s kolující ryze polskou krví, vyrukovala tato grupa v druhém roce třetího milénia s posledním dílem lyricko-hudební trilogie, jež se narodila v roce 1999 albem „Ad Sidera, Ad Infinitum“ a dorůstala o dva roky později dalšími devíti čerstvými tesáky pod názvem „Ex Oriente Lux“. Na aktuální fošně „XIII Voltum Lunae“ dosáhla nevratné hudební plnoletosti a svým mocným stiskem se dokáže zahryznout hluboko do tepající lidské tkáně. A ačkoliv je tento polský sextet svými výtvory přirovnáván k severskému seskupení ARCTURUS, má své vlastní pojetí, vlastní postupy a zejména vlastní srdce, které nalezneme ve všech desíti lunárních paprscích nového počinu.

ASGAARD pokračují v zaběhnuté kompoziční praxi, avšak na aktuálním albu skutečně dosahují vrcholů své dosavadní tvorby. Skládají známé střípky v mohutnější celky, spojují je vesměs ověřenými postupy do kompaktní duhové mozaiky, jejíž tvary, složení i barevná hloubka dokáže v mnohých pasážích příjemně překvapit. Rytmus dominuje v pevném spojení výbušných kytar a bicí baterie. Pomalé a valivé riffy, jen místy prosvětleny bleskem pražců s vyšším pořadovým číslem, rozvážné pochodující dunění kytarového aparátu, či snad střednětempé až rychlejší pasáže hutné strunové agrese a stupnicových tobogánů na vás čeká ve všech sedmi mořích nevyzpytatelné luny. Bicí dokážou být poctivým sekundantem. Nesnaží se svou strukturou napodobovat lidskou DNA, ale jsou více než účelné. Vždy dokáží přesně vystihnout danou atmosféru – vesele, tanečně, melancholicky, tvrdě, vážně … vyberte si! Klávesy vydatně krmí kytarové žrouty sadami vybraných pochoutek. A tabule je prostřena skutečně pestře, o tom není pochyb. Množství klávesových zvuků jako předkrm, smyčcové a klavírní hlavní chody a když přijdou na pomoc housle, máme tu rázem zákusek, nad kterým se jen sbíhají sliny. Gurmán však po prvních soustech nemůže být zcela spokojen. Vždyť smyčcové party se nalepují na kovové riffy strohou harmonií a klavírní hlas se jen výjimečně vyhne etudové hře … Síla vrcholu celé trilogie je však v celku. V nakažlivých melodiích gotického aroma. V umírající nostalgii bojujících kytar. V hravých a přitažlivých změnách taktu. V neviditelné partituře, která má sílu a náboj …

Velmi procítěná a svým ojedinělým způsobem kouzelná jsou i tři intermezza, která jsou zasazena do druhé poloviny alba a označena velmi netypicky hebrejskými písmeny. Tři instrumentální skladby, ve kterých se snoubí kytarový odpočinek, ale také určitá předzvěst netušené budoucnosti. Zatímco první a třetí je různobarevnou cirkusovou manéží kláves, se všemi exotickými zvuky na pozadí klouzajících smyčců či snad partitury impresionisticky laděné smyčcové básně, druhá v pořadí dokáže zahrát na citlivou notu klavírní romancí vyšperkovanou jemným smyčcovým podtextem.

Nesmírně osobitý a udivující je pak zejména vokální projev Przemysława Olbryta. Jeho hlasový fond je širokým proudem různých poloh vytékajících z hrdla a úst – od smrtelného šepotu záhrobí, přes brutální blackový chrapot, hluboký zpěv rozechvívající bránici, až po téměř alto-sopránový zpěv. A ačkoliv zejména ve vyšších polohách, které by tiše záviděl nejeden eunuch, není vokální projev zcela stoprocentní, Przemysław se touto nahrávkou jistě nesmazatelně zapsal do kroniky metalových bardů. Jeho hra s hlasem je skutečně teatrální a svým způsobem nervydrásající. Nejeden si v ní bude libovat, možná se však najdou i ti, kterým nebude zrovna po chuti …

Vím, norská hudební scéna má pro našince daleko větší mystickou přitažlivost. A ač se i sami členové ASGAARD hlásí k hudebnímu norskému vlivu, nástroje třímají šikovné polské ruce a kompozice podzimní obměny mají svůj vlastní, a nutno říci že velmi magický, rukopis. Tomuto titulu označení „dark metal“ skutečně padne …