Jsou kapely, které určují směr a za nimi se táhnou zástupy epigonů, které na víceméně prošlapanou cestičku nastoupí v neošoupaných botkách a mohou hned začít pohodlně dupat v závěsu. Z některých takových skupin se v průběhu let stanou následovníci, tedy ti, kteří původní směr rozvinou nebo ho upraví k obrazu svému. Na ostatní pak čeká jen paběrkování a nepůvodní recyklace známých postupů.

Italové KINGCROW začali jako nezáživná heavymetalová kapela. Jejich první zápisy srážel nekvalitní zvuk, oposlouchané postupy bez kloudného nápadu a na debutu pak i otřesný zpěv. Něco trochu zajímavého se začalo dít až s příchodem hlasu Diega Marchesiho, tedy od čtvrtého alba „Phlegeton“, pokračovalo na následujícím „In Crescendo“ a vyvrcholilo v roce 2015 kolekcí „Eidos“.

Kapela od převažujících vlivů PAIN OF SALVATION postupně konvertovala spíš na víru LEPROUS (nejen parádní úvodní číslo „The Moth“ jak z lepřích časů „Bilateral“ toho budiž důkazem), ale vyčíst se bez námahy daly i další inspirativní zdroje, především tedy pak z dílny páně Wilsona a spol. Avšak všechno to nepůvodní začalo mít na „Eidos“ konečně společnou linku, obsahovalo pěkné motivy, aranže a dokonce i zvuk se na italské poměry zlepšil. Novinka tak byla vyhlížena s očekáváním.

Jenomže po třech letech tu máme „The Persistence“ a všechno je zase trochu jinak. KINGCROW po vzoru svých stále aktuálních norských guruů ještě zvolnili a při poslechu se vám teď mohou vybavit i další prameny inspirací (WOLVERINE v refrénu „Every Broken Piece Of Me“ kupříkladu). Což o to, o původnost nám až tak neběží, když se písně podaří. Na deváté studiovce spolku kolem bratří Cafollů je ovšem všechno tak nějak napůl.

A zásadní podíl na tom má zvuk. Ne že by se snad úplně propadl do počátků souboru, má ovšem naprosto nevhodné nastavení. Především tedy bicí s mlaskavými kopáky a většinou tupým virblem nejsou úplně vhodným doprovodem pro klidnější polohy, kytary pak nemají potřebou razanci, když se přidají k bicím, má to do pořádného tlaku setsakra daleko, a díky tomu, že zvuk nedrží úplně ideálně pohromadě, se zdá často plochý i jinak pěkný hlasový projev Diega Marchesiho. KINGCROW už by si konečně zasloužili pořádné zvukové balení bez kompromisů, a pak věřím, že by odpadla i spousta aktuálních připomínek.

Materiál na „The Persistence“ přes zvukovou rozháranost a všudypřítomnou stopu Solbergovic družiny společně s PORCUPINE TREE ale špatný není. K jasným favoritům nutno zařadit vícevrstvou a zvolna gradující „Folding Paper Dreams“, je však po hříchu obklopena i průměrnými kusy (úvodní „Drenched“ či „The Persistence“), nebo písněmi, kde už se to s citací vzorů přece jen přehání („Closer“, „Everything Goes“ ad.). Bezezbytku tak opravdu pohltí až samotný závěr alba. Poslední tři položky – klidná „Night´s Descending“ s hostujícím Danielem Gildenlöwem, hitová klipovka „Father“ a závěrečná na nic si nehrající „Perfectly Imperfect“ – jsou totiž přesně tím, čím bavila předchozí řadovka. Tady to najednou fiunguje a je jen škoda, že podobné munice KINGCROW nenašetřili více i do ostatních položek alba.

Jak jste jistě pochopili, cítím z „The Persistence“ tak trochu promarněnou šanci na něco lepšího. Kdo to má opačně, může si to třeba nabušit do trenek!