Tenhle švédský kvintet má vitality na rozdávání. Po dvou veleúspěšných albech a zběsilém světovém turné se v nezměněné sestavě hlásí se třetí řadovkou svého seversky bičovaného metalu, který musel být na nosiče tentokráte natlačen nezdolnou silou raketových motorů a věřte tomu, že vaše mozkové jádro bude při poslechu nekonečně ostřelováno tepelnými neutrony, které způsobí přebudování vaší pravidelné neuronové sítě do chaotického slepence nízkopudové demence.

O galaktické energii je totiž tato nahrávka především. O nespoutané živelnosti, jednolitém proudu metalové laviny a kovovém jiskření týraných kytar. Již v roce 1998 THE HAUNTED s velmi bohatými hudebními zkušenostmi poprvé představili svou bytelnou formaci, jejíž pevný základ tvořili především bývalí členové legendárních AT THE GATES Anders a Jonas Björlerovi a člen další známé severské úderky WITCHERY Patrik Jensen. O dva roky později svou úctyhodnou kompozicí „The Haunted Made Me Do It“ řádně zamotali hlavy všem fanouškům i kritikům a v metalovém světě se naplno obnažil troufalý název neo-trashová vlna, jejíž dynamický proud rozemlel pochybnosti i těch nejzarytějších skeptiků. Zatímco se však stárnoucí tříkorunkoví mistři snaží zdolat příliv trashového obrození vyhledáváním harmonických forem úzce spojených s mrazící melodikou, THE HAUNTED se na „One Kill Wonder“ vydávají směrem opačným – do drsného vnitrozemí, do míst nehostinného sněhového šílenství …

Čekáte-li hned na úvod „One Kill Wonder“ ledový gejzír severského trash-metalu v celé své pompézní nahotě, budete nepochybně překvapeni. Počáteční kompozice, která startuje téměř čtyřicetiminutový uragán, totiž naopak opráší a rozvíří vzpomínky na nejlepší léta amerických veteránů SLAYER – „Seasons In The Abyss“ a zároveň ostře a výrazně varuje všechny, kteří by se mohli domnívat, že na veledůležité třetí fošně nabuzené švédské pětice se promítne především melancholie hypnotické polární záře. O lecčems svědčí již návrat na místo činu prvního alba „The Haunted“, do uznávaného studia Fredman pod neomylný dozor Fredrika Nordströma. Tady nejde o vypočítavou a promyšlenou taktiku curlingu, toto je běh na kratší tratě. Závod s časem.
Běžecký styl se ovšem nijak výrazně nezměnil. Již od startu je metalovým atletům vymezena jedna dráha se zřetelně nalinkovanou hranicí a její opuštění je trestáno tvrdou, avšak spravedlivou diskvalifikací. Příznivci ryzího trashového hromobití budou nadšeni – modelové neabstraktní riffy tvrdohlavě určují nosnou rytmiku běhu, na záda jim dýchá tlumeně dusající basa a jejich dechový cyklus rázně řídí neošálitelná bicí souprava, jejíž velice dobře a plně využitá paleta je snad ještě o nezanedbatelný kousek nápaditější, než tomu bylo na minulých počinech. Téměř každá skladba v metalovém trysku na chvíli zvolní, dopřeje tu větší, tu menší porci učebnicového přednesu rytmického riffu, či harmonické tóniky a poté se opět se svou pravou tváří vyřítí s energií rozkladu atomového jádra do slepené bariéry kytarových výbuchů.

Lehká změna tempa přichází ve střední části alba s trashovým maršem v hardcoreovém kabátku a zejména instrumentálně pojatou a zároveň nejpestřejší kompozicí trashových záseků a rozložených akordů v oparu temné atmosféry. I díky čisté a průzračné produkci si může každý posluchač vychutnat sólové sprinty kytarového druida Anderse, který si pro „instrumentální double“ přizval do střednětempé „Bloodletting“ také buřiče Mika Amotta z ARCH ENEMY. Vzhledem ke kvalitám jednotlivých členů souboru je však jisté, že THE HAUNTED nedosáhli na své novince plného potenciálu, který v nich bezesporu dříme. A to není dáno jen malou diferencí jednotlivých skladeb, ale také nevýraznějším skladatelským potenciálem, oproštění od individuální magické melodiky či snad tou správnou volbou omamného koření. Takto se totiž „One Kill Wonder“ zapíše „pouze“ jako infekční zhouba trashových nadšenců.

I přes četné výtky je tento počin silné, vyzrálé a precizně instrumentální metalové dílko nového tisíciletí, které si plně zaslouží visačku trashové odrůdy velmi vysoké jakosti a plné chuti a troufám si tvrdit, že kdyby se klasikové žánru neodchýlili v 90.letech moderně, mnohdy spíše podivně, znějícím směrem, zněli by v dnešní době možná právě takto – „krok kupředu s minulostí“, nebo snad „krok kupředu do minulosti“ ? …