Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První informace, kterou jsem v roce 2012 o COILGUNS po vydání jejich prvních splitek měl, byla ta, že tahle banda je postavena na členech THE OCEAN. Ti jsou mi po posledním albu „Phanerozoic I: Palaeozoic“ stále vzdálenější. Vlastně si už dlouho myslím, že tato kapela měla pokojně zemřít s odchodem Nico Weberse. K sestavě COILGUNS nicméně mohu v tento čas doplnit, že jsou tedy postavení na někdejších členech THE OCEAN.
Trojice hudebníků, konkrétně kytaristé Louis Jucker, Jonathan Nido a bubeník Luc Hess, se přidala k THE OCEAN vpodstatě ve stejnou chvíli v roce 2008. O tři roky později zjistili, že by spolu mohli dělat mnohem zlobivější hudbu, než byla v plánu s THE OCEAN, a tím byl vlastně základ COILGUNS na světě. V THE OCEAN si ještě odkroutili dva roky a pak se trhli. A moc se nedivím. THE OCEAN jsou uskupení, kde je fluktuace denním chlebem. Krom Robina Stapse se tu vystřídalo kolem padesáti hudebníků.
„Millennials“ je album, které jde zcela jiným směrem, než jaký se snažili předkládat THE OCEAN v posledních deseti letech. Žádné pokusy o melodické zpěvy, žádné pozitivní melodie. Tohle je black metal přeházený přes hardcoreové síto. Hmatatelná temnota. I pomalé části dokáží znervóznit a dlouhé monolitické pasáže nedopřávají odpočinek.
COILGUNS dokázali najít balanc mezi přímočarými pasážemi a chaotickými sekanicemi, které odkazují někam k THE ARMED nebo BOTCH. Jsou stejně nepřizpůsobiví. Kombinují rytmy, přístupy i žánry. Celá deska poskakuje a neustále se transformuje v něco jiného, ale zachovává si jak intenzitu, tak špinavý nános. Nejde o ledabyle poskládaný chaos, bezdůvodnou hysterii. Bezútěšná nálada se celou deskou line jako Ariadnina nit a všechny rozdílné prvky spojuje.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.