Je to už více jak tři roky, co jsem dostal první nalejvárnu, jak je Lost Souls Alley geniální. V té době jsem s únikovkami začínal. Na Trip advisoru vystoupala na pátou nejlépe hodnocenou atrakci v Krakově. O konceptu escape game, kde se pracuje se strachem a kde musíte logické puzzle řešit pod nějakým silnějším tlakem, jsem v té době slyšel poprvé. Už tenkrát jsem věděl, že to dřív nebo později zkusím. Byl jsem zvědav sám na sebe. Už mnohokrát mě život přesvědčil o tom, že si v duchu můžete kreslit hypotetické situace a říkat si, že byste se zachovali nějakým způsobem, ale když dojde na lámání chleba, překvapíte sami sebe.

Znám lidi, co mají krakovský Haunted House za nejlepší únikovku na světě. Nebo minimálně v Evropě. Znám dokonce lidi, o kterých si rozhodně nemyslím, že by byli strašpytlové, ale ve hře skončili už ve druhé místnosti. Prostě to nedali. Ruply jim nervy. Opakovaně jsem viděl žebříčky, kde se Krakow umisťoval na předních příčkách podobných atrakcí na světě. Legendy kolem této hry mě po mnoho měsíců zpracovávaly a obtáčely se kolem mě jako hadi. Shodou okolností se mi podařilo být na Dušičky v Krakově. Už po několikáté, ale tentokrát mám program jasný. Krom stálic, jako je veganský kebab ve Vegab bistru a večeři v gruzínské Chačapuri, musím projít … Lost Soul Alley. 

Po tom, co se ke mně dostalo video, jak někdo v této hře zkolaboval strachy a volala se záchranka, jsem udělal zásadní řez. Úmyslně jsem si na toto místo vyhlásil informační embargo. Žádné informace ani dezinformace. Nečetl jsem si nic, co by mě mohlo vyspojlerovat celý zážitek a z lidí kolem mě, kteří hru absolvovali, jsem nasával jen to nadšení, ale nikoliv informace. Pokusím se tak v rámci možností přistupovat i k tomuto článku, takže nečekejte přílišnou popisnost o samotné hře.

Načasování vlastně bylo dokonalé. Venku je lezavá zima, nejhorší ze všech posledních podzimních dnů. Do toho déšť. Mám jen mikinu a triko. Jsem durch. Venku se smráká a já si asi nemohl přát lepší kulisu. Z Čech jsme dva a hra je pro šest. Na poslední chvíli se přihlásili další čtyři neznámí lidé. Říkám si, že je to vlastně o to zajímavější.

Samotná hra je situovaná do centra historického Krakowa. Pár kroků ode mě je Rynek Glowny. Vchod je poměrně nenápadný. Ujdete sotva dvacet kroků od rušné turistické třídy plné suvenýrů a jste na neudržovaném dvorku tichého starého domu, ve kterém je jednoduchá směrovka a vývěska, ale stejně nemáte jistotu, kam přesně jít. Otevřené dveře vypadají jako chřtán do míst, kam nechcete. Není to nijak přizdobené, nijak aranžované. Trochu ve mně hlodá nejistota a zvědavost. Dřevěné schody nahoru nejsou rovné a skvěle vržou při každém kroku. Za ántré dávám deset z deseti.

Když si na schodišti fotím kus zdi s petrolejkou, tak mé uši registrují škrábavé zvuky. Dělají je kovové drápy, co při bližším zkoumání vykukují ze dveří, které ještě před chvilkou byly zavřené a nešly otevřít. Zkoušel jsem to. Nahoře na schodišti je konečně recepce. Dostávám vybrat. Mají čtyři verze hry. Růžovou, kdy se vás personál nemůže dotýkat, jen dělá „baf“. Zelenou, kde vás mohou povalit, chytit, ale je to v nějakých rozumných mezích a pak dvě hardcore, kde může být více násilí a mohou přijít na řadu třeba i elektrošoky. První a dvě poslední nedoporučují. Čekáme na další čtyřku, se kterou se máme domluvit na tom, jakou verzi zvolíme. Pět minut před začátkem přichází spolubojovníci. Dvě holky a dva kluci v teenage věku. Holky vypadají vyjukaně už na recepci. Shodujeme se na zelené variantě, fasujeme špatně svítící baterku a jde se do prvních odemčených dveří.

Po pětadvaceti minutách vybíhám spolu z bandou vyděšených mladých lidí ze sousedního pokoje vedle recepce. Boty mám pošlapané od parťáků, kteří věc prožívali mnohem silněji a ve vypjatých okamžicích křičeli a tiskli se k sobě (i ke mně) jako vyděšené stádo. Před patnácti sekundami se tři lidi zadrhli v úzkých dveřích, když se jimi pokusili s jekotem proběhnout naráz. Jeden z kluků špatně došlápnul, spadnul a zamezil tak v průchodu dál. Vlastně v každých dveřích se bojovalo o život.

Od těch, co už měli celou věc za sebou, jsem slyšel, že si stokrát mohli říkat, že je to hra, ale nakonec je to dostalo. Já prošel zajímavým uvědoměním. Zjišťuji, že čím větší panika je kolem mě, tím víc mě to táhne na zcela druhou stranu ve snaze zachovávat si chladnou hlavu. Překvapen sám sebou. Cítím se vlastně i trochu provinile, že tu hysterickou agónii nesdílím s ostatními.

Totiž..., já se vlastně dost a rád bojím. Když jsem poprvé viděl Blair Witch, bylo to ve dvě v noci a byl jsem sám doma. Když jsem šel na toaletu, důsledně jsem si všude rozsvěcovall světla, ačkoliv v noci na záchod chodím většinou za tmy. Kamarádi se doteď baví videem, kdy jsem na divoké řece uprostřed deštného pralesa Taman Negra měl stejný výraz, jako jsou tamější malajské rituální masky a stěží zadržoval křik. A fakt jsem si tenkrát myslel, že se loď musí každou chvíli převrátit a já to prostě v té řece nedám. Nic tak silného mě tu nepotkalo, ale když se zpětně dívám na videa a reakce lidí, zjišťuji, že na ostatní to asi funguje.

Jediné, co v Lost Soul Alley zdaleka nedokázalo uspokojit mé požadavky, byly úkoly. Nečekejte žádné mozkolamy. Úkoly jsou značně přímočaré a já vlastně chápu, že pokud jste ochromeni strachem, nemáte úplně prostor řešit nějaké složitosti. Cílem je prokopat se do další místnosti a být co nejrychleji pryč od těch děsů, co číhají ve tmě. Pro mě rozhodně zajímavá zkušenost, ale příště zvolím klasiku, kde trochu víc potrápím mozek.