V roce 1988 začala válka o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem, Usáma bin Ládin založil teroristickou organizaci Al-Káida, Trent Reznor založil NINE INCH NAILS a třeba v Bělehradě byla otevřena první prodejna rychlého občerstvení Mc Donald´s ve východní Evropě. A kromě toho všeho a spousty dalších událostí také kovaní američtí heavymetalisté MANOWAR vydali album „Kings Of Metal“, aby tak završili svoji cestu na metalový Olymp a pokusili se poprvé vyhrát neoficiální mistrovství světa v „macho“ stylu, tehdy ještě ovšem s oprávněně naprosto vážnou tváří, kterou jim všichni bezmezně věřili. Vždyť pojmenovat si heavymetalové album „Králové kovu“, komu jinému by to v onom třicet let do minulosti vzdáleném roce jen tak prošlo?

Ta cesta měla do té doby pět zastávek, na každé z níž auburnská čtveřice pomalu ale jistě stoupala výš a výš, důsledně a s náležitou okázalostí užívající ty nejúčinnější zbraně pravého a poctivého heavy metalu – kované kytarové riffy a výrazné melodie a refrény. A když se jeden zaposlouchal do poslední z oněch zastávek, o rok staršího kousku „Fighting The World“, již také servírujícímu bezkonkurenční a velmi svěží těžký kov, muselo mu být jasné, že to, co bude následovat, bude mít sílu uragánu. 

Co víc, ústřední autorská dvojice Joey DeMaio a Ross The Boss a spolu s nimi i jedinečný pěvec Eric Adams byli tou dobou na vrcholku tvůrčích i fyzických sil, čili ona desítka skladeb, vzniknuvší v nahrávacím studiu Universal Recordings v Chicagu, byla prakticky předurčena znamenat nejsilnější okamžik v kariéře MANOWAR (třebaže čtvrtému do party, bubeníkovi Scottu Columbusovi, nebylo tak trochu paradoxně umožněno si na albu zahrát a nahradil jej prachsprostý automat).    

„When we get up we're gonna kick your ass
Gonna keep on burnin'
We always will
Other bands play, MANOWAR KILL!“

Přitom celkový seznam písní na desce poskytuje celkem zajímavý pohled: hned čtyři z nich vlastně nenesou punc pravého kovu. Ano, zde jsou míněny balady „Heart Of Steel“ a „The Crown And The Ring (Lament Of The Kings)“, instrumentálka „Sting Of The Bumblebee“ a vyprávění „The Warrior´s Prayer“, což vlastně v důsledku samotném ani hudební skladba není. Přesto si ale troufám, že bez nich by album zdaleka tak neuspělo, a že jejich jedinečnost je naopak něčím, co základní esence „Kings Of Metal“ ještě posílilo a spolu s nimi i právě jeho jedinečnost a specifičnost. Album tak působí jako unikátní heavymetalová sbírka, na níž se sice v první řadě hledí na pravidla, ale pokud to pomůže celku jako takovému, dokáže se i drobně přizpůsobit.

Což všechno zapříčiňuje, že majestátnost, pompa a mistrovské charisma nechybí téhle nahrávce ani na okamžik. Ať do toho jednoduše MANOWAR uhodí jakoukoliv silou a z jakéhokoliv úhlu, vždy se jim povede nejen stylově naprosto unikátně vybroušený kousek.

Hned zkraje tedy z jedna z nejrychlejších skladeb, které kdy kapela napsala. „Wheels Of Fire“ má symbolizovat její společnou zálibu v rychlé jízdě autem a skutečně také tak píseň působí. Překotný úprk s kovovým větrem v zádech, vrcholící v elegantním refrénu a unikátním sólíčku, zrovna jako když dvanáctiválec přede. Střídání rytmů vzápětí přichází s o poznání vzdušnějším titulním kouskem, oslavujícím jedinečným způsobem velikost vlastního kapelního Já, a zdaleka ne poprvé si tak zapisujeme skladbou, která se už napořád stala pevnou součástí koncertních scénářů kapely.

Další z nich je samozřejmě „Heart Of Steel“, již zmíněná balada, která si v sobě uzurpovala úplně všechno, co se v metalovém světě rovná MANOWAR. Epičnost, dramatičnost, oslavu maskulinní dominance. To všechno v exkluzivním melodickém balení Adamsova jedinečného vokálu a s hromadným nástupem metalového tělesa do citlivého, osamoceného klavíru v ten nejsprávnější čas. Jako z agónie vytržený se pak může cítit pozorný posluchač, na nějž chvíli po doznění tohoto klenotu vystřelí DeMaiovo šílené baskytarové sólo „Sting Of The Bumblebee“ na motivy Rimského – Korsakova. Umělcova sebestřednost z ní stříká na všechny strany, ale nápad a jeho provedení jsou zde znovu fascinující, stejně jako umístění téhle instrumentálky mezi dva absolutní monumenty alba.

Tím druhým je pak „The Crown And The Ring (Lament Of The Kings)“, metalových nástrojů prostý sborový kus natočený za pomoci mužského sboru v katedrále sv. Pavla v Birminghamu, s omračujícím dojmem největšího svatostánku na světě, v němž se královský válečník s důrazem na efekt vyznává ze svých pocitů. Sotvaže dozní, už ovšem posluchač pocítí nutkavou potřebu povolit stisk zubů i meče, a přestože tomu text „Kingdom Come“ vůbec nenasvědčuje, uvolnění přece jen přichází. Kytara jen lehce preluduje, ústřední melodie hladí na duši a skladba je jednoduše dalším klenotem výstavy unikátních kovových odlitků z roku 1988.  

Nejkontroverznějším okamžikem celého alba je „Pleasure Slave“, původně zařazená jen jako bonus na jeho CD verzi. Mnozí ji vnímají jako přebytečnou a hudebně nikoliv tak zásadní jako zbytek nahrávky, k čemuž v současných podmínkách jistě přistupují také všeobecné názory na rovnost pohlaví, „#metoo“ kampaně a podobně. Osobně však skladbu vnímán jako odraz doby a smýšlení nadsamců z MANOWAR (které ale zjevně nemá nijakou násilnickou povahu) a upřímně si bez ní „Kings Of Metal“ nedokážu představit, přestože je asi skutečně tou nejvíce postradatelnou – když už by tedy na něco takového mělo dojít.      

S blížícím se závěrem celého opusu poté nastupuje jeho další významný okamžik, hymna „Hail And Kill“, která znovu definuje kapelu v jejím bezbřehém heavymetalovém mecenášství. A velmi podobně je na tom i úplný závěr „Blood Of The Kings“, uvozený zřejmě nejdelším a nejznámějším intrem kovové historie „The Warrior´s Prayer“. Také zde se nezastavitelně rozjede rytmická metalová mašina, znovu explodující v barevně tvarovaném refrénu, a také zde se jde až na úplnou dřeň, obnaženou nekonečnými seky nikdy nereznoucího královského meče.     

Z dobového pohledu je jistě velmi interesantní, jak celou tuhle produkci MANOWAR doplnili i navýsost padnoucími texty, vesměs vedenými v duchu té nejlepší fantasy, v níž se to jen hemží jedinečnými bojovníky a vůdci, svalnatými, udatnými a neporazitelnými. Krev, pot a slzy, ale také vášeň, vzrušení a extáze, to všechno k tomuhle světu patřilo, a s tím vším se také  DeMaio a spol. jaksepatří vyrovnávají. Ne náhodou proto rovněž obálku celého alba namaloval Ken Kelly, slavný ilustrátor fantasy a literatury „meče a magie“ (mj. třeba Barbar Conan), jenž na přední straně nahrávky nechal poprvé vyniknout jakéhosi maskota kapely, nápadně svalnatého bojovníka, jemuž není vidět do tváře (i když je fakt, že obal „Fighting The World“, který obstaral také Kelly, by možná právě titul „Kings Of Metal“ vystihoval lépe).   

Tak se tedy zrodila jedna z legend heavy metalu, tak sami sebe – a je nutno říct, že do jisté míry oprávněně – korunovali MANOWAR králi tohoto tak magického hudebního stylu. Tak se rovněž zrodilo nejprodávanější album kapely všech dob a trochu paradoxně s tím se zrodil i nejbolestnější okamžik v jejích dějinách, když obrovský úspěch zřejmě zaskočila věc mezi větrem ošlehanými hrdiny nevídaná, totiž chladný kalkul, podle nějž musel kapelu z DeMaiova rozhodnutí nuceně opustit její druhý pilíř, kytarista Ross The Boss. Inu nevděk světem vládne, mezi králi i mezi chudinou, a ten kovový nevyjímaje. Budiž nám útěchou, že když ještě i dnes zavřeme oči a zaposloucháme se do kterékoliv položky „Kings Of Metal“, zůstane naše hlava podobně černých myšlenek prostá a jako vítr se rozběhne světem, který je, jakkoliv frázovitě to může znít, stále v pořádku.