PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S podobnými žebříčky je to pokaždé velmi ošidné. Jsou-li navíc pojaty natolik ambiciózně a se snahou pojmout mnoho let a mnoho žánrů najednou. Do této mlýnice se ještě navíc přidává i národnostní hledisko, takže je postaráno o další „malér“. Druhá desítka československé Valhally nabízí v tomto směru přesně vyvážený poměr mezi českou a slovenskou hudební scénou a stejně tak přináší i, vlastně jako celý tento žebříček, pestrou žánrovou směs. Zároveň se postupně blížíme k vrcholu stoleté stovky, jež i navzdory často zcela odlišným preferencím hlasujících nakonec přeci jen, možná až na pár překvapujících zastoupení, symbolizuje očekávatelnou a všeobecně uznávanou kvalitu.
Keď sa dáva dokopy zoznam muzikantov s najväčším vplyvom na Slovensko, Mišo Kaščák nechýba: nech si o festivale Pohoda myslíte čokoľvek, jedná sa o akciu, ktorá minimálne doma nemá svojim rozsahom obdoby. V dobe nahrávania tejto pôvodne eponymnej dosky mal Michal 17 rokov, do prvého ročníku Pohody chýbalo ešte osem a bubeník Richard Rybníček netušil, že bude riaditeľom Slovenskej televízie a primátorom Trenčína. Režim sa rúcal a ironické popevky chalanov v oblekoch s kravatami akoby karikovali to najhoršie z oboch strán revolučného roku: od orwellovskej „Píšte všetci modrým perom“, cez „Sociologický prieskum“ o tom, čomu dnes vravíme fake news až po „Masy“, ktoré zachytili alebo predvídali nástup stádovitého konzumu. Po hudobnej stránke sú BEZ LADU A SKLADU takisto unikátom – vychádzajúci z kontextu scény z Trenčína a okolia majú blízko k tomu, čo na druhej strane budúcej československej hranice dialo v Brne. Tip: nájdite si na Youtube ich klipy z osemdesiatych rokov.
Dodnes sa pamätám na to, ako „Uši“ v Rock & Pope dostali 3, nanajvýš 3 a pol hviezdičky. Ako vášnivý čitateľ recenzií a poslušný žiak rockových pisateľov deväťdesiatych rokov som bol sklamaný – ako mohli UJD vydať tak slabú dosku? Nasledujúce takmer dve dekády s týmto albumom sú najlepším príkladom toho, ako je dôležitý vlastný názor: „Uši“ u mňa v diskografii UŽ JSME DOMA zastávajú najvyššiu priečku a doteraz patria k najčastejšie točeným domácim albumom. Konečne skvelý zvuk, mimoriadna textárska forma a posledný zárez saxofonistu Jindru Dolanského sa spojili v to, čo sa v angličtine označuje ako „perfect storm“. Dolanského otcovi venovaná „Řeka“ ma sfúkne každý jeden krát, rovnako ako „Strach“, dotýkajúci sa samotnej podstaty viery v čosi alebo kohosi: „Víra to není síla/To je to co začíná/hřát stejně tak jako peřina/Síla to není víra/To je to co zakrývá/zoufalství ze smrti zaživa“. Keď sa na porevolučnú tvorbu pozerám optikou toho, ako domáce kapely obstoja v zahraničí, tak mi UJD vychádzajú ako jeden z mála spolkov s ozajstným presahom, a to aj napriek čestine, krst ich tohtoročnej nahrávky na Špicbergoch je jedným z dôkazov. „Uši“ sú v ich kariére zlomom a modelom, ktorý nasledujúce albumy až dodnes rozvíjajú.
Čtěte také: Československá Valhalla století 100-61 / Blog
Zuzana Navarová. Žena mnoha talentů, která proslula nejen jako zpěvačka, osobitá textařka, písničkářka či interpretka, ale také jako osobnost angažující se i mimo hudební dění. Bylo by tak s podivem, kdyby měla chybět v žebříčku nejzásadnějších československých nahrávek. A vzhledem k tomu, že zabodovala s prvotinou skupiny NEREZ, je zřejmé, že i redakce Metalopolis ji vnímá nejsilněji v mužském doprovodu pánů Vřešťála a Sázavského. Možná i proto, že materiál na „Masopust“ vznikal čtyři dlouhé roky, sešla se na něm taková spousta silných skladeb. Ač bude obecně určitě nejznámější hitík „Tisíc dnů mezi námi“, ani jedna z ostatních skladeb nehraje druhé housle. Osobitý mix folku s world music a spoustou dalších příměsí. Navíc absolutně nestárnoucí, klobouček!
S FERMÁTOU a ich „Huascaranom“ som sa prvýkrát stretol neskoro, bolo to naživo v roku 2007 kedy ma prvé tóny eponymnej skladby dokonale odrovnali. Nasledovalo ešte niekoľko koncertov, ktorých stabilným pilierom bol vždy ten dramatický úvod s rozbehom do pôsobivej rytmickej sekcie. Na zvuku štúdiovej nahrávky je cítiť patina času a hranice možnosti dobových technológií, na druhej strane katastrofická atmosféra a pôsobivé kompozície znejú aj v súčasnosti veľmi aktuálne. Dominantná ekvilibristická súhra Griglákovej gitary a vtedy Lučeničovej basgitary ťahá zložité miestami až prezdobené kompozície rockovým smerom, mám však za to, že plné kvality albumu dozreli práve v jeho súčasnejšom živom prevedení. Našťastie dnes máme skvelú basovú prácu nedávno zosnulého Fedora Freša zachytenú na nahrávke „Live Za Zrkadlom“ spolu s kvalitným prierezom zvyšku diskografie. „Huascaran“ je jedným z hlavných koreňov Československého art rocku na ktorom mohlo vyrásť viacero pôsobivých diel a osobností. Nebyť dobového režimu nepochybujem o tom, že aj mimo našich hraníc. Nahrávka je nielen pomníkom tragédie, ktorú vykresľuje v zložitom inštrumentálnom prevedení, ale aj odkazom extrémne talentovaných hudobníkov, z ktorého sa dá čerpať dodnes v širokom spektre žánrov rockovej a metalovej hudby.
Dokonalé pokračování „Straky v hrsti“ aneb bezejmenného druhého alba PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, které vyšlo až rok právě po „Výběru“. Jestli jste téhle větě hned napoprvé neporozuměli, nevadí, neboť mystifikace je i jedním z určujících znaků této tolik „vybrané“ nahrávky. Emigranta Hrubeše nahradil v kapele Klaudius Kryšpín (aby mohl sám později rovněž emigrovat), ale kromě toho a bolševikem vnucené pauzy v zádech se prakticky nic nezměnilo. Album bylo opět až po střechu plné výrazných rockových šlehanců, založených na geniálních hudebních motivech a štiplavých textech, mnohdy nepokrytě provokujících totalitní režim, takže není divu, že na domácí scéně mu v onom roce 1987 mohlo konkurovat jen máloco.
Každý fanúšik si určite pamätá na ten moment, keď prvýkrát počul Súkromnú vojnu. Nahrávku, ktorá zásadným spôsobom zmenila dovtedajšie vnímanie tvorby domácich extrémnych kapiel. Zárez, ktorý navždy zjazvil ksicht tvrdej muziky na Slovensku. Texty sú odvtedy oveľa dôležitejšie, práca v kvalitnom štúdiu tiež, nehovoriac o stále sa lepšiacich inštrumentálnych zručnostiach. Je to masaker. „Súkromná vojna“ je čadovský „Reign In Blood“. Môžeme sa baviť o tom, čo priniesli ďalšie, zvukovo a aranžérsky oveľa dokonalejšie albumy, rovnako tak môžeme súhlasiť s hŕstkou fanatikov, ktorí prisahajú iba na staré grindové šialenosti; objektívne však zostane práve „Súkromná vojna“ nielen vrcholom dovtedajšieho snaženia kapely, ale zároveň začiatkom všetkých tých veľkých vecí, ktoré mali nasledovať. Od ocenení v rámci scény aj mimo nej, až po tohtoročných 850 platiacich divákov v bratislavskom MMC na koncerte spolu s CATASTROFY a HUMAN HUMUS.
Hitovky ako „Sekery a buzogáne“, „Konflikty“ či „Varič pika“ sa naživo hrajú dodnes. Titulná skladba a úvodná šleha „Moji bratia“ boli tiež dlho súčasťou čadovských setlistov.
Veľmi sa teším na budúcoročné koncerty; hovorí sa o hraní kompletného, dekádu starého monolitu aj s utajenými klenotmi ako „Zlý“, „Labyrint“, „Mestá horia“, „Ako vlci“ či „Tiene“... „Textárska zručnosť ako nadstavba kvalitne našliapnutej špinavej muziky, v ktorej sa dokonalým spôsobom miesi záľuba jej autorov v tvorbe obskúrnych japonských, brazílskych či škandinávskych punkových, crustových a grindových spolkov – to je „Súkromná vojna“ od svätojurských bohatierov a bohatierky ČAD.“, napísal som vtedy a platí to aj dnes, na konci roku 2018.
Sbližování původně hardrockové TUBLATANKY s heavy metalem poprvé vyvrcholilo právě na albu „Žeravé znamenie osudu“. V té době už zcela etablovaná skupina zhluboka nasála určující atmosféru 80-tých let a vznikla z toho výjimečná kolekce skvělých melodických písniček, říznutých pořádným těžkým kovem, symbolicky schovaná za obalem s kovářskou výhní, před níž se v temnotě blyštěl cejch s logem bratislavské trojice. Na skladby jako „Žeravé znamenie osudu“, „Stojím, padám“, „Prometeus“, „Láska, drž ma nad hladinou“ snad nelze nikdy zapomenout a to je samozřejmě ještě nutné zmínit zřejmě největší hit TUBLATANKY všech časů „Pravda víťazí“, song, v němž ještě dlouhý čas před sametovou revolucí předpověděli muzikanti spolu s výjimečným textařem Martinem Sarvašem budoucnost a vyrobili tak této jedinečné historické události neoficiální a podobně nezapomenutelnou hymnu.
Brno vzlétlo ke hvězdám. A je to už 40 let. S komponovaným programem o člověku, který přesycen výdobytky doby uniká za svobodou do vesmírných dálek. S koncepčním dílkem, které se i díky vizuálu podpořenému promítanými sekvencemi stalo v naší republice záležitostí veskrze průkopnickou. Komplexní kus skvělé hudby a přináležejících textů tehdejšího manažera Oskara Mana, jehož porodní bolesti byly taktéž poplatné době vzniku, neboť celého konceptu v odpovídající studiové podobě jsme se dočkali až mnoho let od živé premiéry projektu v roce 1978. Příznivec progrocku, který snad ještě neslyšel, nechť se stydí a briskně doplní vzdělání. Aktuálně jsou PROGRES 2 opět činní, tento měsíc dokonce vydali novou studiovou nahrávku „Tulák po hvězdách“, ta ale (při vší úctě) hudební dějiny naší vlasti měnit nebude.
Čtěte také: Československá Valhalla století - 60-21 / Blog
„Behind shadows, behind fingers, I am hiding my true passion to be, to be alone… - “ fragment textu, ktorý mi utkvel v hlave už v dobe kedy sa ku mne tento vo svojej dobe pozoruhodný album dostal a na našej scéne vládol až nekritický entuziasmus pre všetko, čo bolo nejakým spôsobom vydané. S husľami a doom metalom prišli medzitým väčšie mená svetovej scény avšak SSOGE dali tejto forme už vtedy vlastný jemný folkový až pohanský nádych našej etnickej oblasti, ktorý aj dnes vnímam ako originálny. Novšie nahrávky šli v tomto smere oveľa ďalej a veľmi úspešne, ich základ bol však definovaný na „Behind The Shadows“. Melodické nápady a atmosféra nahrávky sú pre mňa dodnes stelesnením toho čo sa na našej metalovej scéne vtedy dialo a mnoho skladieb (na čele so „Shadow“) dokáže veľmi dobre rezonovať s mojím nostalgickým ja. Cit pre melódie a emócie aj napriek trocha neučesanej forme albumu, skrývajú v sebe mágiu, ktorá sa v súčasnosti nedá zopakovať. Tá je pevne ukotvená v čase a priestore pod nánosom jesenného lístia a charakteristickej poetiky podčiarknutej práve nezabudnuteľnými husľovými motívmi. Aj napriek tomu, že „Návaz“ považujem za najlepšiu vec diskografie kapely, „Behind The Shadows“ ako dobový testament má osobité miesto v mojom srdci a verím, že to nie je len môj subjektívny pocit.
„Džezrock, chlapi!“
Ak sa hudobná nahrávka môže pochváliť tým, že hlášky z nej doslova zľudoveli, niečo sa na nej udialo dobre. V prípade dosky „Bolo nás jedenásť“ to bolo úplne všetko. Texty Milana Lasicu sú nadčasové, rovnako tak hudba Jara Filipa a keď si k tomu pridáte príležitostné štúdiové zoskupenie špičkových československých muzikantov (na úplne prvom obale pre istotu anonymné), určite pochopíte, že sa o tejto nahrávke hovorí ako o jednej z najdôležitejších v histórii slovenskej populárnej hudby. Skúste sa započúvať do bicích, ktoré na album nahral Pavol Kozma - za prevetrávanie kotlov v hitovke „Keď som išiel...“ by uznanlivo kýval hlavou aj Lombardo. A k tomu basgitara fenomenálneho Vladimíra Kulhánka. A navrch k tomu všetkému Jiří Stivín. Je celkom pochopiteľné, aký má táto nahrávka úspech aj po mnohých rokoch. Po minuloročnom uvedení na festivale Pohoda pokračujú príležitostné vystúpenia na koncertných pódiách vo veľmi zaujímavej zostave na čele s už 78-ročným Milanom Lasicom. Mimochodom, aj záver albumu je fenomenálny. Odchod zo štúdia v podobe rozhovoru Filipa s Lasicom: „No čo, ideme? Poďme!“
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.