OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zdá se mi, že baltští TALBOT po těch létech našli správnou cestu ke zvuku. Konečně kapela, která má basáka, bubeníka, pár klávesových dobarvovátek a zní opravdu mohutně. Toto je první deska TALBOT, která svými obrázky ze studia dává na odiv to, čím tihle Estonci ničí publikum při živém hraní. Ta cesta, kterou za deset let ušli od drone-stonerového riffového kolovrátku, je obrovská. Za těch deset let, co je mám v hledáčku, uzráli v jednu z nejzajímavějších kapel, jakou pobaltská scéna má.
Jejich masivní bažinaté stěny teď více než kdy jindy nabírají i psychedelické vlivy. Magnus a Evgeniy se tak ještě více žánrově rozkročili. Nová deska „Magnetism“ má stále umolousané, doommetalové kořeny, nad nimi ale dokáží točit nekonečné stonerové válce, které nemají tendenci nudit, i psychedelickou mlhu, která vám smysly namočí do fosforeskující halucinogenní vrstvy.
Ačkoliv to jsou jen dva týpci, je až překvapující, jak pestrá tahle nahrávka je. Nečekejte žádný minimalismus nebo uskromňování výrazových prostředků vzhledem k počtu členů kapely. Občas je to devadesátková párty, na které štěká Burton C. Bell, jindy živé bažinaté zlo s blackmetalovým skřehotáním a nakonec jste uprostřed intoxikovaného snění na opiovém lůžku. Občas mám pocit, že Magnus Andre úmyslně paroduje metalové zpěváky a je v tom zatraceně dobrý.
TALBOT natočili album, kde z minimální sestavy vymáčkli maximum. Je u nich stále znát, že pocházejí z toho nejzasmrádnutějšího talinského podzemí, ale například titulní skladba „Magnetism“ má až rock’n’rollový drive a tah na branku.
Jeden z nejzajíměvějších pobaltských buldozerů.
7,5 / 10
Magnus Andre
- basa, syntezároty, vokály
Evgeny Mikailov
- bicí a vokály
1. Feral
2. Magnetism
3. Vanhalla
4. Icicle
5. Infra
6. Adrift
7. Blown
Magnetims (2018)
Scaled (2012)
EOS (2010)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.