Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
UŽ JSME DOMA jsem měl vždy za podivíny a dinosaury. Aby také ne, vždyť vznik datují k roku osmdesát pět. Vždy se vymykali tomu, co se na domácí scéně pohybovalo. Měli v sobě kus z těch starých androšských partiček, které se v podzemí potulovaly před revolucí. Nejvíc na to odkazuje asi neškolený zpěv, který často zní jako písničky, které jsem si skládal jako pětileté dítě. Nějak v tom stále cítím punkový tah, který je s každým albem slabší, ale stále je přítomný. Nejvíc tu ale vítězí divnorockový art s erudovaně rozsypanou rytmikou, který se vyžívá v disharmonických postupech a zvláštní poetice.
Ta je z mého pohledu v poslední době asi nejaktivističtější. Václav Klaus by možná řekl ekologicky alarmistická. Texty se točí kolem vody, zimy, ledu a jako vždy mají svůj specifický smysl pro humor. Doteď se bavím tím, jak jsou zvukomalebné, vtipné a přitom mají hloubku i patřičné ostří. Koncepce je zde zcela jasná a při bližším ohledání je možné v nich najít poselství nejen ekologické, ale i sociálně kritické a nebál bych se říci i politické.
„Kry svoje oči tiše klopí že tají tají potají a v myšlenkách se stále vrací že jednou k břehu doplují a že se opět vločkou stanou která se v slunci vytratí Poslední zhasne! krami zazní a ještě malé – malé šplouchnutí…“
Čím déle „Kry“ poslouchám, tím víc mi v uších zrají. Stále nacházím něco nového. Ale na to jsem si už mohl zvyknout. UŽ JSME DOMA nikdy nebyli na první poslech. Jejich antihity, melodiku a frázování vokálů jsem vždy dokázal docenit až po určité době. Díky tomu jsem se ovšem jejich hudbou nedokázal nikdy přesytit.
Jednoznačně se jedná o jedno z nejlepších alb kapely, které řadím minimálně na úroveň alba „Uši“, které je pro mě prozatím špicí. Je naléhavější, hudebně zajímavější. Hlavně místa, kdy dostává více prostoru trubka Adama Tomáška a nově i hostující pozoun. UŽ JSME DOMA jsou samorost, který nejde zařadit. Kormidelník Miroslav Wanek do posledního alba zaklel poselství dnešních dnů. Pokud si dáte práci, najdete zde mnoho dalších odkazů, ať už je to osmičková symbolika nebo uprchlická krize.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.