Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dánské kvarteto LLNN v osobě svého kytaristy a zpěváka navazuje na THE PSYKE PROJECT, kteří budou zasvěceným jistě známým pojmem. Odehráli u nás celou řádku divokých koncertů, o kterých ve své době nadšeně mluvili všichni, kteří je živě zažili.
Žánrově jsou tedy LLNN kombinací temné atmosféry a drtivého brutálního hardcoreu, který je místy vyšponovaný do grindových extrémů. Tuto polohu LLNN velmi přirozeně doplňují o klaustrofobické plochy, typické pro sludgemetalové kapely. Nečekejte ale postrockové budování atmosféry a nějaké gradace. Jejich přístup mi spíš připomíná ticho před tím, než vedle vás dopadne atomovka.
Celkové náladě velmi pomáhají syntezátory, které na první poslech jen nenápadně dobarvují celkový zvuk, ale z pohledu apokalyptického vyznění celého alba jsou naprosto signifikantní. Zvukové rejstříky jsou mnohdy nenápadné a celkem přiléhavě obepínají kytarové hradby, větší prostor dostávají až v ambientnějších přechodech, které album paradoxně dělají ještě tísnivějším.
„Deads“ je album, které je napěchováno frustrací a negativní energií. Kytarové riffy v úvodní „Despots“ jsou ryzí zlo. Tohle album pro mě díky tomu funguje jako taková terapie. Pročišťuje. Svojí zaťatostí ze mě vyplavuje všechno to, čeho se chci zbavit. Předpokládám, že koncert bude jedna velká sprcha v krvi, ze které vyjdete naprosto očištěni.
Při každém poslechu mi přijde zajímavé, jak LLNN využívají rytmiku, která je vlastně velmi úsporná. Nesnaží se cpát do popředí, velmi efektivně jistí hrany riffů a nevrhá se do žádných zbrklých akcí. Protiváhou této umírněnosti je pak vokál Christiana Bonnesena, který nikdy neubírá z plynu. Vždy má potenciometr vytočený na maximální úroveň a nikdy tuto polohu nemění.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.