Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenajdete moc kapel, které by měly takovou propast mezi zpěvem a instrumentální mašinerií, a přeci to dávalo smysl. Jako byste položili deathmetalové vtahováky do popu. Tady je to ale naopak. Instrumentální základ WINDHAND je soubor riffů, jež jsou zbrustrované na dřeň. V podstatě spolu s basou po většinu času tvoří naprosto homogenní vrstvu, která unisono prdí a neuhne ani o píď. Jedinou výjimku tvoří části, kdy se kytara odpojí, aby si vyjela na sólo, ale jinak se paličatě drží hrubých, hranatých tvarů, které hypnotizují svoji repetitivností. Na podobný koncept přísahají třeba takoví SLEEP, ale u nich se mnohem častěji člověk setká s milosrdenstvím.
Klasický koncept stonerových masivů, říznutých doommetalovým tempem, tu narušuje zpěvačka Dorithia Cottrell, která celou kapelu svým hlasem posílá do úplně jiných dimenzí. Najednou je tu melancholický, odlehčený hlas a vy máte pocit, že došlo ke spojení dvou naprosto rozdílných světů. Ostatně, v těch několika vzácných okamžicích, kde se kytary očistí od toho nekonečného nánosu bustrovaného bláta, se vyloupne citlivý baladický country rock. Dorithia představuje zasněnou mlhu nad hlubokými blaty, přes které nevede cesta pro smrtelníky.
Nějakým záhadným způsobem to ale funguje. Spojení toho umolousaného doom metalu, stoneru a vokálu, který přilétl z jiné planety. Je to taková romantika, obrostlá rzí. V rámci scény unikát, a pokud hledáte vedle YOB, SLEEP a MONOLORD další kapelu, která je stejně masivní, stejně nehybná, ale rozhodně ne nudná, tak jste natrefili správně.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!