Dělat rozhovor s někým z kapely, která už to má více než dvacet let za sebou, je přinejmenším divné. Jistě. Jsem si toho plně vědom, nicméně i tak jsem si nemohl odpustit prohodit pár slov s osobou, která byla tehdá, v „nejlepších létech“, přímo u toho. A přesto vlastně všechny ty následující řádky byly dílem velké náhody, jak už to tak bývá. Dlouho jsem v sobě nosil myšlenku vzpomenout na kapelu TARANTULA, která, mezi jinými samozřejmě, formovala domácí metalovou scénu. Ale jelikož se mi nedařilo sehnat po tak dlouhé době již vpravdě legendární demo „Železná jízda", odkládal jsem to, odkládal, až se tenhle „projekt“ definitivně ocitnul na druhé koleji. Vše se ale změnilo v lednu letošního roku, kdy jsem objevil stránky www.mobilisinmobili.sk, na nichž někdejší kytarista TARANTULY Michal „Kevé“ Langer oživuje dodnes (troufám si říct) nezašlou slávu debutu kapely „Mobilis In Mobili“. Spolu jsme se pak pobavili o téhle jeho aktivitě a lehce samozřejmě zabrousili i do dávné minulosti.  

Prozraď nám, kudy se ubíraly kroky tvého života poté, co jsi skončil v TARANTULE?

Předpokládám, že tě zajímají hudební kroky. Skončil jsem v září 1991. Žil jsem „Na vlnách Orinoka“ (Jules Verne), což je můj výraz pro lidi, kteří jsou tak trochu mimo běžnou realitu. Udělal jsem si zárodek kapely s Laďou Hajdukem (basa) a při absenci Pavla Balka jsme raději hráli s automatem. Pak jsem našel začínající zpěvačku (moji budoucí manželku) a hráli jsme OZZYHO a tak podobně. Začali jsme hrát pod jménem ARAYA, od nuly, po zábavách. Nebyla to žádná první liga, ale mohlo to jít časem výš. Ti zmínění lidé byli schopní. Bohužel jsem pak na nějakou dobu onemocněl a musel jsem načas všeho nechat. A to byl konec ARAYA. Pak jsem se zařadil do relativně normálního života, po čase se mi podařilo vyhrabat ze sraček, hlavně finančních, ve kterých jsem byl. Po nějaké době jsme pak měli ještě srandovní kapelu s Tondou Vymětalíkem, bohem nadaným muzikantem a udělali jsme v roce 1996 „Pravá česká Marijánka“, vyšlo to na MC, ale to by bylo na delší řeč. Kytary a maršály jsem prostě nikdy nepustil úplně z ruky.

Proč jsi kapelu tehdá opustil? Už byla profesionalizovaná, nemýlím-li se?

Hele, tohle je klasické téma... Jak říkal John Lennon, „přeci není normální, aby čtyři (normální) chlapi byli několik let furt spolu a srali do jedné díry!“. Důvodů bylo více, nebudu tady všechno ventilovat. Zkrátka jsme si asi už lezli na nervy, tedy hlavně hudebně, s někým víc, s někým míň. A ano, kapela byla profesionalizovaná, za rok jsme vydělali tak „osum korun“. Chodili jsme s rypákama nahoru po Hranicích a „dívali jsme se, jestli se dívají“. No, zkrátka řešení bylo jako v „Na samotě u lesa“: „buďto já nebo děda!“ (smích).

Sledoval jsi osudy TARANTULY i poté, co jsi jí opustil? Měl jsi někdy chuť nebo nabídku naskočit zpět? Chyběl ti někdy ten život kolem jejího fungování?

Chyběl a nechyběl. A myslím, že ani kluci po mě netoužili. Čímž odpovídám i na druhou část otázky. Určitě mi nechyběl takový ten „rockerský“ život. Ale chyběly mi tvůrčí zkoušky ve zkušebně, v našem „Doupěti“. Vždy jsem se na ně strašně těšil. Sršela tam z nás naše kompletní energie. Nebyli jsme nejlepšími kytaristy na světě, nebo basisty, nebo zpěváky. To byl jen bubeník Pavel. Ale byli jsme chytří a zapálení pro věc, hráli deset hodin denně, hráli jsme doopravdy „spolu“, každý věděl o každém, společně jsme dýchali. Z velké části se to pak podařilo přenést i do živého hraní nebo do studia. Tak to mi chybělo a chybí. No, a když jsem se přestal těšit na zkoušky, tak nadešel můj čas. Ale hochům z TARANTULY jsem fandil i později. Vždyť místo mě nastoupil můj bývalý souputník z jedné zábavové sestavy, Michal Furár – „Grizzly“, kytarista s naprosto nenapodobitelným živočišným tónem. A ještě později, když jsem po čase viděl hrát v sestavě Vendelína, byl jsem z toho celý zkoprnělý. Řekl jsem si: „Ty vole!“, měl jsem z něho slušný komplex, jak byl dobrý.

Mimochodem, můžeme se ještě vrátit k demu „Železná jízda“? Sám jsem po něm nějaký čas pátral, a to i u těch nejpovolanějších, ovšem nikdo z nich ho neměl a ani nenamítal, že by vlastně neexistovalo… a teď to najednou vypadá, že je to doopravdy mýtus. Můžeš to nějak okomentovat?

„Železná jízda“ je část programu TARANTULY z let 1987 – 1989. Bylo to šest písní, jejichž společným jmenovatelem byly české pověsti nebo české středověké dějiny. Lze je vyhledat na mých stránkách www.mobilisinmobili.sk. I s dalšími písněmi z repertoáru byly nahrány v „Doupěti“ ve Hřbitovní ulici na čtyřstopý páskový deck. Má to příšerný zvuk a ani výkony nejsou vždy super. To je to „demo“, mám ho na kazetě, jako ho měl každý z kapely. Jinak jsme tu nahrávku ale nijak aktivně nešířili, neměli jsme k tomu žádný obal ani motiv. Nicméně občas se stalo, že nějaká další kopie vznikla a dostala se dál. Snad se někdy povede digitalizace. Ovšem stačilo by mi jen těch šest písní. Dodávám, že tři písně z těch šesti byly nahrány i studiově, jsou taky na uvedených stránkách i s informacemi. A z „Železné jízdy“ je k dispozici na stránkách i videoklip „Přemysl Otakar II., spolu s „Victorií“ asi největší „hit“ TARANTULY, tedy podle mínění tehdejších fanoušků.

A co tě nakonec vedlo ke zřízení již zmiňovaných stránek www.mobilisinmobili.sk?

Na to najdeš odpověď právě na těch stránkách. Dodám jen, že mě docela lákalo využití virtuálního světa k demonstraci nejen hudby ale i souvisejících informací. No a něco si taky nechám pro sebe (úsměv).

Jak složité bylo dát celou tuhle stránku dohromady, sesbírat všechen ten materiál? Jak dlouho to trvalo, kdo ti pomáhal a tak podobně?

Co za tím stálo? Hodiny a hodiny, s prominutím, „prodrbaného“ času, začal jsem v prosinci 2017 a spustil to někdy koncem května 2018 nebo kdy. Ale složité to nebylo, ten systém, struktura i text se mi sypal z hlavy bez problémů. Problém nastává, když něco po někom jiném chceš, fotky, informace, aby přišel, aby něco k tomu řekl a tak. Ale naštěstí jsem na ty stránky nebyl úplně sám, nejvíce mi pomohl Vendelín, tedy Václav Dreiseitl, energetická sopka, jistě nemusím představovat, který polidštil původní zvuk, Mirek Bělík, což je geniální konstruktér a multiumělec, ten dělal klip, je o něm zmínka na stránkách, a taky samozřejmě Honza Látal z BZ Company. A taky Aleš Welner Opletal mi dolil energii. Ostatní kluci samozřejmě taky přispěli. A taky mi pomohla moje rodina, ti chudáci trpěli skoro půl roku – ale vydrželi.

A jak těžké bylo dostat všechny tehdejší členy kapely do studia k nahrání nových záběrů ke klipu „Nautilus“?

No, co na to říct. Nikdo se do toho moc nehrnul, ale ani to nebojkotoval. Bylo to podobné jako s ženskou, napřed dělá, že ne, ale nakonec je ráda, že jo. Myslím, že to neudělali ani tak kvůli mně, ale spíš se chtěli zase jednou plavit oceánem se ctihodným kapitánem Nemo (úsměv). A taky mě v tomhle podržel můj dávný spolužák a kamarád Stano. V tom klipu je to na něm i vidět.

A ještě jedna odbočka, proč vlastně původně album „Mobilis In Mobili“ vyšlo jen na kazetě, s úplně jiným obalem a dost často se uvádí, že také bez vědomí kapely?

Ano, tak to je. Ale proč, to opravdu nevím. Osobně jsem podklady pro obal vezl do Prahy nějakému člověku od vydavatelství. Ale řeknu to takhle: za vším hledej prachy. Lidská blbost je nekonečná. Vydavatelství prý našlo jiného koně. Nějaká kapela MANTEL, tedy prý.

Je ještě něco, co si od fungování stránek www.mobilisinmobili.sk slibuješ? Znovuvydání „Mobilis In Mobili“, tentokráte už s řádným obalem a ve všech možných formátech? Nebo dokonce reunion kapely? A jestli ne reunion, tak alespoň pár příležitostných vystoupení, např. při nějakém výročí – za rok to třeba bude třicet let, co „Mobilis In Mobili“ vyšlo…

Od stránek si neslibuju nic, to, co jsem tím chtěl říct, jsem řekl. Chtěl jsem hlavně, aby po „Mobilis In Mobili“ zůstala nějaká stopa. A samozřejmě jsem rád, pokud se to někomu líbí, pokud si rád poslechne ty písně, nebo ho to nějak zaujme. Pokud se podaří to vydat na nějakém hmotném nosiči, což zatím není jisté, bude to bonus.

Co to je „reunion“? Co vím, tak to je, nebo byla nějaká filatelistická země, ne? Sbíral jsi známky? (smích) Ale vážně. Nějaký čas jsem si připouštěl, že by se mohlo udělat pár koncertů. Dokonce jsem na to připraven i hráčsky, tři roky jsem znovu cvičil. Teď ale preferuji novou hudbu, na které usilovně pracuji a zaznamenávám, a kterou bych rád (snad, možná, pokusím se) někdy u Vendelína natočil jako „Mobilis In Mobili II.“ Čímž taky raději zúročím i ty tři roky dření. Jestli se na tom budou podílet ostatní z TARANTULY, tak to nevím, záleží na nich. Pokud k té akci dojde, tak u toho určitě bude právě Václav „Wendel“ Dreiseitl.

Foto: www.mobilisinmobili.sk