Nekorunovaní králové heavy metalu, pompy a laškování se zesměšněním sebe sama vyrazili na své poslední, největší a nejdelší světové turné s všeříkajícím názvem „The Final Battle“. Jestli bude skutečně poslední, se samozřejmě ještě uvidí, ale vzhledem k tomu, že Joeymu DeMaiovi bylo nedávno pětašedesát a Eric Adams bude v létě dokonce ještě o dva roky starší, jich už zřejmě o moc více nebude. Tedy pomineme-li variantu, že je někdo polije živým kovem a oni tu budou ne do sta, ale hned do dvouset let.

Při pohledu na domácí zastávky celého turné, mezi nimiž chyběla Praha, Zlín a dokonce i předsednictví proslulému vizovickému letnímu festivalu, jsem si ovšem musel položit otázku, zda jsou MANOWAR skutečně ještě tím prvotřídním zbožím, jakým ještě docela nedávno bývali. Odpověď byla jasná: už asi moc ne. Své renomé, při kterém v případě Brna zahráli „jen“ ve stejné hale, kterou pár dní před nimi podobně naplnili domácí TRAKTOR, nejspíš prohospodařili v posledních létech, kdy krom nějakého toho koncertování o sobě vlastně ani nedávali moc vědět. K tomu aférka s držením dětského porna, díky níž zůstal Karl Logan za trest sedět doma, a celý ten obrázek o pozapomenutí dostává reálné obrysy.

Čtěte také: MANOWAR - Konec kariéry velkých umělců        

Nezapomněli však naštěstí úplně všichni, díky čemuž měla brněnská zastávka turné velmi solidní kulisu. Sama kapela tomu šla ostatně naproti a nachystala si pro tu příležitost pódium, které se každému přívrženci těžkého kovu prostě muselo líbit – jakési skalní hradby, jež obklopovaly celou stage, po nichž se dalo chodit, uprostřed ve výklenku schované bicí, a přes celou zadní stěnu obrovité plátno, na nějž se promítaly obrázky a výjevy, které celou produkci ještě více načechrávaly.   

Horší už to bylo s výběrem skladeb. Přece jen, na posledním turné bych očekával trochu jiný setlist, než jaký kapela předvedla, a kterému, kupodivu, vévodilo album „Warriors Of The World“, z nějž zaznělo hned pět věcí. Ano, album je to povedené, ovšem v diskografii amerických svalovců se skví ještě větší klenoty, minimálně tedy „Fighting The World“ a „Kings Of Metal“. Ovšem kdo očekával třeba subjektivně naprosto povinnou „Heart Of Steel“, byl jistě zklamán, tím spíš, že naopak došlo i na naprosto zbytečnou „Sons Of Odin“ z nešťastného alba „Gods Of War“.

Jinak však vše běželo podle klasického scénáře, kecalo se spíš míň než víc – i když svou pětiminutovku si samozřejmě Joey DeMaio ujít nenechal – a když se do toho pánové opřeli, bylo to vskutku dobré. A když počínaje skladbou „Thor (The Powerhead)“ do hry vstoupilo i zmíněné promítání, získal koncert opravdu lesk. Kytarový náhradník Evandro Moraes aka E. V. Martel působil sebejistě, skoro jako kdyby v MANOWAR hrál celý život, ústřední dvojice kapely mu na to konto několikrát přepustila záři reflektorů ve středu pódia, na hradbách se střídali Vikingové s hromadou dalších bojovníků a tak byla jen otázka, kdo že se to skrývá za bicí soupravou. Baterie bubnů totiž byla tak trochu utopená ve stínu a stejně tak i bubeník, z nějž byla celý večer vidět jen černá silueta se sluchátky na hlavě. Jak se však později ukázalo, byla to posila nečekaná: v Brně si totiž neodbyl premiéru v kůži a kovu nikdo jiný než Anders Johansson, někdejší to rytmický motor HAMMERFALL. Dobří holubi se prostě občas vracejí.

Nepůsobilo to tedy rozhodně jako monstrózní rozlučková párty kdysi největší a nejhlasitější kapely na světě, to jistě ne, ale spíš jako povedený nostalgický večírek. A slovo povedený si dovolím podtrhnout, protože to tak zkrátka bylo. Jestli MANOWAR skutečně zanedlouho definitivně dojezdí, budou nám, občas, přiznejme si to, občas opravdu chybět.    

Setlist: Manowar, Call to Arms, Brothers of Metal Pt. 1, Thor (The Powerhead), Blood of My Enemies, The Gods Made Heavy Metal, Hand of Doom, Swords in the Wind, House of Death, Sons of Odin, Bass Solo, Fighting the World, The Power of Thy Sword, Kings of Metal, Warriors of the World United, Joey's Speech, Hail and Kill, Black Wind, Fire and Steel