Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V posledních dnech, kdy nebe má ocelovou barvu a stromy se mění v neutěšené bezlisté pahýly, jsem se vrátil k nahrávce, která mě provázela velkou část jara. Zjistil jsem totiž, že na podzim má deska „Bedtime Stories“ snad ještě větší kouzlo.
SAWCE jsou mlaďoši, kteří se dali dohromady na vysoké škole v New Jersey a zjistili, že je všechny baví pidlikavá kytarová hudba. Inspirace mathrockovými kapelami, jakými jsou CHON nebo POLYPHIA, se nezapře. Jejich aranže se ale oproti jejich vzorům drží více postrockové náladovosti, což přikládám trochu i tomu, že se tu naráží na instrumentální schopnosti hudebníků. Ale to je vlastně dobře. Nahrávka zdaleka není tak neposedná a rozjuchaná, je více o kytarách, než o zběsilých lámaných rytmech. Udržují si přitom pozitivní vibe, typický třeba právě pro CHON.
Malým zpestřením jinak ryze instrumentální nahrávky je zpěv ve skladbě „Mouth Noises“ a je ho tak akorát, aby kolekci pěti skladeb zpestřil, ale zbytečně neotravoval. Krom kytarové práce, která je pro novodobý mathrock typická, se tu lehce experimentuje s elektronikou a klávesovými podmazy, tvořícími vždy jen kultivované křoví někde vzadu.
Na „Bedtime Stories“ je silně znát vývoj. Předchozí EP z roku 2017 zdaleka nemělo tak průrazný zvuk a libovalo si v mnohem mlhavějších aranžích. Na druhou stranu bylo i žánrově odvážnější. SAWCE v minulosti více experimentovali s dynamikou skladeb, efekty i dynamikou zvuku. Aktuální nahrávka je sevřenější, čistější a ostřeji vyprofilovaná.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.