Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Signifikantní a určující vokál je něco, co může do jisté míry jistě ovlivnit předpověď úspěchu libovolné metalové záležitosti. Pakliže je melodický, je to dokonce ještě o fous pravděpodobnější, ovšem výjimky potvrzující pravidlo existují i v žánrech podstatně tvrdších, kde se na melodie (a tím pádem rovněž na vokál hrubší než poctivá rašple) narazí jen velmi zřídka.
Zářným příkladem budiž výstavně charismatický záhrobní projev Davida Vincenta, někdejšího leadera deathmetalových velikánů MORBID ANGEL. Když se tenhle chlapík opře do mikrofonu, je to málem jako osudové znamení – nevzpomínám si vlastně, že bych kdy slyšel z jeho hrdla něco, co by nemělo jiskru a tunový náboj navrch, včetně jeho nedávných country pokusů. A že je to už dlouhých osm let, co jsme ho mohli plnohodnotně slyšet na studiovém záznamu (myšleno samozřejmě rozporuplně přijímané album zmíněných hodnostářů smrti „Illud Divinum Insanus“), je jasné, že hlad po čemkoliv kovově znějícím z jeho dílny bude převeliký.
Možná to podobně cítil i samotný Vincent, v roce 2015 opustivší řady svého mateřského uskupení, neboť záhy zformoval projekt VLTIMAS, do nějž přilákal Runeho „Blasphemera“ Eriksena, kytaristu se zkušenostmi mimo jiné třeba z MAYHEM, a bubeníka Flo Mouniera, který je pro změnu dlouholetým a stálým členem CRYPTOPSY. Na první pohled tedy přišlo na svět poměrně hvězdné seskupení.
A nejen na něj. VLTIMAS jakoby v sobě koncentrovali veškerou chladnou krásu klasického death metalu, z níž dokázali vysochat skulpturu ohromující jako socha Helma Kladiva z filmového Helmova žlebu. Potěší proto jistě srdce každého, kdo nalézá potěšení v náslechu spletitým cestám hudební smrti, příznivce bývalého Vincentova působiště zřejmě především, a dodá vrcholné deathmetalové nabídce pro rok 2019 zase další rozměr.
Album s mistrně ilustrovaným obalem, vyšperkovaným o optický klam na téma ústředního písmene „V“, válcuje prakticky každým ze svých devíti fláků, ať už jde o převažující sypačky typu „Praevalidus“, „Total Destroy!“ či „Diabolus Est Sanguis“ nebo temné, střednětempé záležitosti, v nichž ovšem ještě více vyniká jedinečná Vincentova hlasová magie. Úplnými vrcholy jsou proto (a jistě ne náhodou) dva vzácně působivé kusy, a sice „Monolilith“, kde v jeho podání dojde dokonce i na onu v úvodu zapovězenou melodickou linku, a „Last Ones Alive Win Nothing“, úžasně rozplizlý kus, ve kterém když zazní táhle Davidovo „Uuurrrggghhhuuuu“, je to přesně na ten pocit, podle nějž byste dokázali vyskočit z vlastní kůže.
Nebudu proto daleko od pravdy, když prohlásím album „Something Wicked Marches In“ za mistrovský kus chladivého kovu smrti, přesně takový, pro který všichni zasvěcení tomuto hudebnímu stylu propadli. A je o to víc potěšující, že se jeho prostřednictvím vrací právě David Vincent, ikona, od níž podobná alba očekáváme vlastně automaticky. Vítej zpět, smrťácký barde!
1. Something Wicked Marches In
2. Praevalidus
3. Total Destroy!
4. Monolilith
5. Truth and Consequence
6. Last Ones Alive Win Nothing
7. Everlasting
8. Diabolus Est Sanguis
9. Marching On
Diskografie
Something Wicked Marches In (2019)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2019 Vydavatel: Season Of Mist Stopáž: 38:17
"Běda mužům, kterým žena vládne," pravděpodobně si jednoho dne uvědomil Blasphemer, s koncem v AVA INFERI se konečně zbavil tíživého jařma a začal psát muziku, jak mu zobák narostl. Chvalozpěvy na Vincenta lze pochopit, avšak hlavní uznání za tuto desku by mělo patřit právě Blasphemerovi. Styčné prvky s plody jeho dřívější spolupráce s Mounierem (NADER SADEK) jsou zřejmé a díky nazvučení jeho kytary občas vytanou vzpomínky na "Grand Declaration..." nebo "Weltherrschaft".
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.