Pod Trojským mostem jsou blátivé louže, obloha má barvu oceli a na květen je nepříjemná, lezavá zima. Přiznám se, že se mi do kovového trupu nákladní lodě Altenburg 1964 příliš nechce. Proč tu alespoň jednou nemůžu zažít koncert, kdy bude svítit slunce a chlad mi nebude kreslit tisíce hrotů husí kůže na předloktí? Ani tu nemají nic teplého k pití. Inu, pro umění se zkrátka musí trpět.

Večer zahajuje Taliánka Giulia Parin s projektem JULINKO ve své sólové podobě. Giulia tedy začíná se svojí tvorbou, kdy svůj nekonečným hallem násobený zpěv doprovází na stejně zefektovanou kytaru. Repetitivní stěny se tak mažou v jednu nečitelnou šmouhu, která jakoby neměla ani začátek, ani konec. Nejde v tom plavat a nejde se v tom ani utopit. Mazlavé bláto mi sviní uši, já se v mase zvuku brodím a efektová smyčka tomu přidává jen více a více nečitelnosti a lepkavosti. Možná je mojí chybou, že jsem před koncertem nepožil nic, co by mě dokázalo propojit s jejím světem. Očekávání uhrančivé, hypnotické drone-ambientní mlhy, za kterou tluče neofolkové srdce, se rozplývá v mase zvuku, která se mnou nedělá vůbec nic.

Göteborg, město hudbě zaslíbené. Hlavně tedy té hlasité a kovové. Tentokráte to ale nebude o švédském metalu a všichni to vědí. ANNA VON HAUSSWOLFF před rokem uhranula svět svojí kolekcí „Dead Magic“, ve které se pohybovala někde mezi opuštěnou katedrálou a mechanickou destrukcí. Písničky, založené na jejím kouzelném hlasu, mi připomenuly atmosféru „Fire On Babylon“, mojí popovou hymnu temnot, s videoklipem, co mě uhranul v devadesátkách. Tohle je ale sever. ANNA je mnohem syrovější, chladnější a nebojí se do jednoho zvuku smíchat kytary a kostelní varhany, které tu hrají prim. O tom, že tahle holka umí budovat atmosféru, není pochyb. Ve svém projektu BADO, se kterým přicestovala do Prahy, ale nepracuje s hlasem.

Na scénu se dere pětice hudebníků, ANNA zůstává vzadu za stolem a jímá se točit čudlíky. Vedle ní stojí čtyři další muži, někteří jsou její dřívější spoluhráči, konkrétně jde o Filipa Leymana nebo Davida Sabela. A ačkoliv tu máme celkem standardní nástroje jako kytaru, baskytaru a rytmický sampler, využívají se hlavně k tomu, aby generovaly hudební mlhu. Útroby nákladní lodi po chvilce rezonují, jakoby ohlašovaly její potopení. Oproti JULINKO se dronové hlomozící mase zvuku daří naplnit vcelku zaplněné podpalubí elektrizující atmosférou. Oproti mnohým jiným dark - ambientním projektům se tu nehraje na minimalismus a jemnocit. Zvuk pronikající, tlustý a hutný. Najde si vás všude. Ještě dlouho po skončení koncertu mi BADO cirkulují v uších.