Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oplatilo sa čakať celých 10 rokov? Majú RAMMSTEIN čo povedať aj v roku 2019? Je novinka zhrnutím doterajšej kariéry, alebo skôr vyplávaním starého nemeckého torpédoborca z bezpečného prístavu do aspoň trochu neznámych vôd?
Priveľa otázok a odpovede na ne sa rôznia v závislosti od toho, kto bezmennú novinku počúva a aký má vzťah ku kontroverzným Nemčúrom. Snáď môžem pridať aj tie svoje ako priaznivec nemeckého jazyka a fanúšik RAMMSTEIN od prvého albumu.
Úprimne a hneď v úvode - novinka je vo viacerých ohľadoch veľmi rozpačité dielo. Nebojím sa povedať, že pravdepodobne to najmenej výrazné (ak nechcem rovno použiť výraz najslabšie), čo pod hlavičkou R+ doteraz vyšlo. Skúsme vytiahnuť povestnú elektronickú ceruzku a vysvetliť si, kde sa prihodili väčšie či menšie chybičky krásy.
RAMMSTEIN v roku 2019 celkom úspešne rozbili svoj doterajší zvukový obal. Nemecká odpoveď na LAIBACH zmiešaná s čarodejnou formulkou, ktorá sa podarila švédskemu producentskému mágovi Jacobovi Hellnerovi na prvých dvoch albumoch krajanov CLAWFINGER - zjednodušene povedané, ale presne o tom vždy boli RAMMSTEIN. Dnes to už neplatí. Niečo sa pohlo. Žiaľ, nie vždy dobrým smerom.
Elektronická hitovka „Ausländer“ je toho najvýraznejším dôkazom. Hoci, čím viac ju človek počúva, tým si uvedomuje, že je taká stupídna, až je skvelá. Asi tomu veľmi pomohol veľmi podarený cestovateľský videoklip. Aj z tejto skladby je v každom prípade zrejmé, ako výrazne do novej tvorby RAMMSTEIN zasiahli sólové umelecké aktivity Lindemanna a Kruspeho. Veľmi to tam presakuje.
Druhý novinkový singel „Radio“ tiež prekvapuje nezvyčajnou aranžérskou ľahkosťou a nadýchanosťou - myslím, že práve tu je citeľná práca, ktorú ako druhý producent odviedol Tom Dalgety, známy najmä pre svoj kumšt na ostatnom albume GHOST. Väčšinu producentských povinností si páni z RAMMSTEIN podelili s berlínskym majstrom zvuku Olsenom Involtinim, ktorého portfólio je naozaj veľmi vzdialené ťažkému kovu. Experimentuje sa, otvárajú sa nové možnosti.
Ale sú tu tiež stávky na istotu. Také, ktoré nenadchnú, ale ani neurazia - nadupaná riffovačka „Zeig Dich“, ponurá a valivá „Was Ich Liebe“ (RAMMSTEIN ňou prekvapujúco otvárajú koncerty na novom turné), na príjemnej klávesovej linke postavená „Weit Weg“ či záverečná pomalá pedo-creepy záležitosť „Hallomann“.
A tak sa dostávame k hlavnému problému celého albumu - je na ňom naozaj najviac vyslovene slabých až iritujúcich momentov v doterajšej diskografii RAMMSTEIN.
Ak si aj odmyslíme diskotékovú odrhovačku „Ausländer“, stále sú tu „Sex“, „Diamant“ a „Tattoo“ - pri všetkých troch mám silný pocit, že Lindemann vytiahol zo zaprášenej zásuvky básničky, ktoré písal ako 12-ročný. Till mal vždy zvláštnú slabosť pre úplne jednoduché až primitívne veršovačky a priamočiare kravinky, ale tie zároveň mali aspoň náznak skrytého významu, humoru, nečakanej pointy. Tu však nič také nie je. Naozaj sú to texty ako od puberťáka a hudba ich nijako nezachraňuje - celé to žiaľ pôsobí veľmi lenivo a odfláknuto.
„Sex“ chce byť asi „Pussy“ v roku 2019, „Diamant“ je zo všetkých pomalých (čiže staré známe variácie na tému „Seemann“) skladieb od RAMMSTEIN doteraz najbiednejšia. „Si krásna ako diamant, ale prosím nechaj ma ísť. Si krásna ako diamant, ale aj tak iba kameň.“ Ty vole, aj ten 12-ročný chlapec, keby mal trochu sebakritiky, zahodí takýto text do koša.
A „Tattoo“ je to isté v tmavomodrom. Tínedžerské peklíčko na tému lásky a tetovania. „Ukáž mi svoje, ja ti ukážem moje.“ Au, do čerta.
Ale možno je to celé len súčasť diabolského plánu ako nestratiť kontakt so súčasnou mladou generáciou. Preto tá elektronika, preto tá prehnaná priamočiarosť a textárska stupidita hneď v toľkých skladbách. Neviem. Možno len konšpirujem a nie sú za tým absolútne žiadne kalkulácie a toto je presne tá umelecká výpoveď, o ktorú zrelým päťdesiatnikom ide.
A možno je to celé úplne inak. Možno ma len príliš navnadila prvá bomba, ktorú RAMMSTEIN zo svojej novej hudby zverejnili - „Deutschland“ potvrdzuje pravidlo dokonalej úvodnej skladby na každom doterajšom albume. Zároveň ide skutočne o jednu z najlepších vecí, akú som od nich kedy počul. Výpravné video je len parádnym bonusom.
Pravdou však zároveň je, že podobne dobrá je na novinke už iba „Puppe“ - keď počúvam refrén, neverím, že Lindemann nepozná KING 810. Po všetkých stránkach mrazivá, ťaživá temnota, na akú sme u RAMMSTEIN zvyknutí.
Dve skladby, ktoré ma prinútili kúpiť si originálne CD. Nie je to málo? Kašľať na to, dajme si radšej tie odpovede na otázky z úvodu. Áno, oplatilo sa čakať. Áno, majú čo povedať aj v roku 2019. RAMMSTEIN objavujú nové teritóriá a stále pri nich platí, že aj ich najslabší album je stále veľmi dobrý album.
Mnoho pravdy tu zaznělo. Za mě jen stručná glosa. V mnohém tato eponymní deska připomíná letošní finále Ligy mistrů. I od něj čekalo se mnoho a toho vzrušujícího a skutečně zajímavého by se za nehet vešlo.
5. června 2019
Shnoff
7 / 10
Půlka desky vyjma velmi nekvalitního, nevzrušivého a upoceného "Sexu" zakončená šestou "Puppe" se zajímavou vokální kreací je v pořádku. Pak jako když utne a za zmínku stojí maximálně jímavý refrén ve "Was ich liebe". Zbytek desky je vata v tom nejhorším slova smyslu. RAMMSTEIN už jsou dávno v pozici, kdy nemusí brát umělecky ohled na nikoho a na nic. Zjemnili výraz (ostatně mají na to roky) ve prospěch rafinovanější a na první poslech možná až nenápadné elektronické složky a o to víc naložili na Lindemanna. Ten to i díky svému charismatu lehce zvládl, ale ten povzdech nad tím, že slabých míst je na albu požehnaně, se dere na jazyk hodně silně. Další rovina je vizuální. Klipy vypuštěné před a těsně po vydání desky jsou opravdu působivé a nesou s sebou i výrazný myšlenkový substrát. Šokovat do takové míry, jako s pornoklipem k "Pussy", už sice nešlo, ale odladit vyznění klipů tak, že se někteří fanoušci do krve hádají, jestli jsou klipy echt vlastenecké nebo vlastizrádně sluníčkářské, je velmi fikané. Já mám jasno! Ale i tak s bídou...
4. června 2019
Louis
7 / 10
Myslím, že bezejmenná novinka RAMMSTEIN, která po dlouhých deseti létech studiové pauzy řádně provětrala éter, zůstala za očekáváními zejména proto, že ta byla logicky skutečně obrovská. A "Rammstein" není rozhodně tak špatným albem, jak by se mohlo zdát (a nejen proto, že Rudi v hlavní recenzi použil výraz "Ty vole"), jen prostě nenabízí nic zásadně závratného či dříve neslýchaného. Z mého pohledu se tak změnilo minimum věcí, RAMMSTEIN si podrželi svoji tradiční příchuť (kterou tedy možná tak trochu naředili větší diskotékou), a pokud bych měl počítat své osobné favority, asi bych se zastavil zejména u "Deutschland", "Radio", "Ausländer" a "Puppe". Možná se čekalo více větších hitů na první dobrou (kde skončila "Ramm 4", ptám se?), ale to se holt nedá nic dělat. Za mě spokojenost někde na úrovni "Rosenrot", byť to samozřejmě mohlo být blýštivější.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.