OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po osmi létech tu máme od CAVE IN následovníka alba „White Silence“. Novinka „Final Transmission“ vzniká za dramatických okolností. Baskytarista Caleb Scofield zemřel při autonehodě během práce na tomto albu, proběhlo několik benefičních koncertů pro jeho rodinu, do kterých se zapojili dlouholetí přátelé CAVE IN, mezi nimiž nešlo o nikoho jiného než o CONVERGE, PELICAN nebo ISIS pod pseudonymem CELESTIAL. Kapele na postu baskytary pomáhal Nate Newton z CONVERGE, který s ní hraje i dnes. CAVE IN ale nejsou jen tou kapelou, která měla zkušebnu s CONVERGE. Pro mě jsou jakýmsi rozcestníkem pro další skvělé kapely. Ať už to je Brodsyho progový trojúhelník MUTOID MAN nebo Calebovi ZOZOBRA, případně OLD MAN GLOOM.
Je těžké odhadovat, jak moc smrt Caleba ovlivnila výslednou podobu alba. Od minulé desky se v mých uších výrazně liší. Je mnohem temnější, než cokoliv předchozího. Hudebně tu cítím silné otisky devatenáct let staré desky „Jupiter“, ačkoliv celé aranžmá je možná ještě písničkovější. Současně je znát, že prim nehraje snaha složit hitové písničky, ale spíše vypustit konkrétní emoce, které musí ven. Signifikantní je to na skladbách, jakou je třeba „Shake my Blood“. Celkové vyznění alba „Final Transmission“ je mnohem více kosmické a éterické.
Pokud jsem zmínil téměř hmatatelnou éteričnost, tak tu sem vnáší prvky space rocku a shoegazu, jež nikdy do tvorby CAVE IN nepronikly v takové míře. Skladba „Lunar Day“ je téměř ryzí inkarnací právě této složky alba. Její esence, byť v menší míře, ale přežívá i v ostatních skladbách. Jejím protikladem je valivá „Lanterna“, která ale zdaleka nedosahuje agresivity, jakou měly v minulosti pasáže, kdy se Caleb přiblížil k mikrofonu. Musím říci, že právě tyto momenty CAVE IN jsem měl nejraději. Byli pro mě vždy živoucím důkazem, že jde v rámci žánru kombinovat melodické vokály a řvaní, aniž by mi to rvalo uši. Tato složka mi chybí a ačkoliv v poslední skladbě „Leds To The Wolves“ dávají CAVE IN průchod určité zuřivosti, tak zdaleka není tak ostrá jako v minulosti. Dost se na tom podepisuje i zvuk. Kytary jsou asi nejlehčí z celé éry kapely. Naopak vyjíždí hrubě nakreslená baskytara.
CAVE IN natočili album, které má jednoznačně nejsilnější příběh a nejtemnější dopad na kapelu. Začíná Calebovou hlasovou nahrávkou pojmenovanou právě „Final Transmission“. Já pevně doufám, že poslední album není jen requiem za spoluhráče, který nemůže být lehce nahrazen, ale i vstup do nové éry, ve které budou rozestupy mezi jednotlivými alby kratší, než dlouhých osm let.
CAVE IN natočili album, které má jednoznačně nejsilnější příběh a nejtemnější dopad na kapelu.
8 / 10
Stephen Brodsky
- vocals, guitar, bass on “All Illusion” and “Shake My Blood”
John-Robert Conners
- drums, vocals , guitar on “Lunar Day”
Adam McGrath
- guitar, vocals
Caleb Scofield
- bass, guitar and vocals on “Final Transmission”, guitar on “All Illusion“ and “Shake My Blood”
1. Final Transmission
2. All Illusion
3. Shake My Blood
4. Night Crawler
5. Lunar Day
6. Winter Window
7. Lanterna
8. Strange Reflection
9. Led to the Wolves
Final Transmission (2019)
White Silence (2011)
Planets Of Old (EP) (2009)
Perfect Pitch Black (2005)
Antenna (2003)
Jupiter (2000)
Until Your Heart Stops (1998)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.