To byla, pánové, jízda! Musel jsem si vzít na pomoc titulek jednoho z dávných alb domácí rockové provenience, abych co nejpřesněji vystihnul nejen pražskou zastávku posledního světového turné nejortodoxnějších thrasherů všech časů, jednoduše nazvaného „Final World Tour“, ale také celou jejich kariéru, která v případě SLAYER (prozatím) čítá osmatřicet let na těch nejvýstavnějších prknech, která znamenají thrash metal. Osmatřicet let žití si vlastního snu navzdory všem společenským konvencím, které je nakonec přivedlo na samotný vrchol thrashmetalového Olympu a na věky vrylo do srdcí miliónů fanoušků po celém světě.

Ještě před výkopem celého toho až na kost propoceného včera se mi myšlenky na podobné bilancování, přiznávám, hlavou nehonily. Vpodstatě jsem čekal „jen“ další koncert legendy. Ale samotný závěr vystoupení SLAYER, okamžik, kdy po předlouhém loučení a neutuchajících ovacích publika zůstal na pódiu jen osamocený Tom Araya, jeden z nejcharizmatičtějších frontmanů Zeměkoule, a dlouhé minuty zůstával jen v němém úžasu stát a dojímal se pohledem na rozvášněné davy pod sebou, to všechno změnil. Po nějakých sedmi, osmi minutách toho úžasně emotivního němého filmu se totiž Tom naposledy vrátil za mikrofon, z připraveného papíru přečetl lámanou češtinou „Budete mi chybět. Sbohem.“ a nenávratně odešel do zákulisí. V ten moment si zkrátka člověk musel říct, sakra, něco tom opravdovém konci asi skutečně bude.

„Holes burn deep in your chest, raked by machine gun fire.“

A když tedy konec, tak ve velkém stylu, přesně jak to také SLAYER předvedli. Nadupaným setlistem, čítajícím osvědčené tutovky i skladby jen málo očekávané (třeba „Gemini“), jenž navíc obsáhl téměř kompletní diskografii kapely, a pekelnou jízdou, rychlou, přesnou, nekompromisní, jak to jen kapela sama dokáže, až si člověk mohl třeba hlavu do rytmu uklepat. Jediným rušivým elementem tak bylo zmíněné nelidské vedro, které panovalo v celé hale s ohledem na venkovní povětrnostní podmínky, a pod které sami umělci často přikládali obrovskou ohnivou show na pódiu.

Hlavní scéně vévodily po obou stranách dvě typické slayerovské orlice s vetknutými neúplnými pentagramy na hrudích, dohlížející na kytarovou hru obou sekerníků, a obrovská produkce na zadní stěně, střídající grafické motivy z letité historie kapely. V jejím středu, zezadu jištěný věčně hladovou baterií bicích Paula Bostapha, stál nekorunovaný král SLAYER Tom Araya, řvoucí stejně živelně jako před třiceti léty, a stále neskonale skoupý na doprovodné slovo – ovšem proč ne, když tuhle práci za něj v tomto případě zastává bohatě hudba sama a nepotřebuje k tomu žádné berličky. Koncert samotný nakonec trval přesně naplánovaných devadesát minut a nenalezli byste na něm špetičku promrhaného času. Nasekat to do lidí přesně tak, jak velí thrashmetalový zákon, a šlus, žádné serepetičky, mašličky ani šátečky.

Podobnému mottu se trochu zpronevěřili hosté večera z nejvzácnějších, totiž předskakující ANTHRAX alias druhá čtvrtina slavné thrashové „Big Four“, když se poměrně dlouho a poměrně neúspěšně snažili rozhýbat trochu prkenné publikum na tribunách („Jste tu na metalovým koncertě a ne v neděli ráno v kostele!“). Jinak ovšem Newyorčané, kteří se na rozdíl od hlavních hvězd večera do metalového důchodu ještě nechystají, zahráli na stejnou jistotu, a zejména bylo milé vidět v jejich středu zase po čase Charlieho Benanteho, který si to po dlouhodobé absenci zjevně užíval.         

Ale zpět k tomu podstatnému. Navzdory některým předcházejícím informacím sice úplně vyprodáno nebylo, ale kdo ví, třeba to všem přítomným ušetřilo nějaké ty větší nepříjemnosti – viděl jsem i skutečně omdlévající jedince, jejichž počet se tím pádem mohl klidně násobit. Návštěva ale byla i tak zcela důstojná a kdo chyběl a nestihl zároveň třeba loňskou zastávku posledního zabijáckého turné ve Vídni, může nejspíš jen litovat. Takhle totiž mělo (a má) vypadat opravdové „odcházení“ thrashmetalových titánů, kteří definovali celou jednu generaci metalového hnutí, a bez kterých (pakliže to tak nakonec skutečně dopadne) bude kovový svět o podstatný kus smutnější a chudší. Hell Awaits!

Setlist ANTHRAX: Caught in a Mosh, Got the Time, Madhouse, Efilnikufesin (N.F.L.), I Am the Law, Now It's Dark, In the End, Antisocial, Indians  

Setlist SLAYER: Delusions of Saviour/ Repentless, Evil Has No Boundaries, World Painted Blood, Postmortem, Hate Worldwide, War Ensemble, Gemini, Disciple, Mandatory Suicide, Chemical Warfare, Payback, Temptation, Born of Fire, Seasons in the Abyss, Hell Awaits, South of Heaven, Raining Blood, Black Magic, Dead Skin Mask, Angel of Death