OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle kapela možná bude mít nejnižší věkový průměr ze všech, které kdy na Brutal Assaultu hrály. Pokud by bráchové Henry de Jong a Lewis de Jong chtěli na festivalu pivo, tak jim pro něj musí dojít rodiče, kteří s nimi dle zlých jazyků jejich turné obrážejí. Svoji kapelu si založili před devíti lety, kdy jednomu bylo osm a druhému deset. Jejich první videa mi trochu připomínají KELLY FAMILY, jen s tím rozdílem, že ta děcka, co ještě nestačila přemutovat, místo kytarového generického popu hoblují thrash metal. Krom věku je tu další zajímavost - země původu. Tou je Nový Zéland. To ALIEN WEAPORY podtrhují tím, že nasávají zdejší původní kulturu a přes thrashmetalový parostroj ji zpracovávají. To se týká klipů, melodiky, rytmiky, témat i jazyka, který používají. Krom angličtiny tvoří nezanedbatelnou část textů šamansky znějící místní jazyk Maori.
Dovolím si takovou malou odbočku. Když jsem četl různé informace o kapele, nelze se ubránit dojmu, že svoje kluky notně směruje jejich táta a trochu jsem si v tomto ohledu vzpomenul na různé dětské soutěže krásy, ve kterých si do svých dětí matky promítají své neuskutečněné sny. Ale tohle je snad přeci jen trochu jiný příběh.
Mladičký trojlístek hudebně nabírá ze starého thrash metalu plnými hrstmi. Přidávají folkórní prvky, díky kterým znějí jinak než ostatní. Mládí, thrash a exotika. Jako by Max Cavalera složil svoji pralesní šamanskou hitovku „Ratamahatta“ v šestnácti letech.
Ptáte se, jak to, že hodnocení, které vidíte pod článkem, není tak ultimátní, jak se jeví slova v recenzi? ALIEN WEAPORY samozřejmě mají ještě svoje dětské nemoci. S očividným talentem se mísí jistá dávka aranžérské nezralosti a já si mnohokrát vzpomenul na nespočetné riffy, které jsem produkoval ve svých prvních zkušebnách. A i když tyhle nápady obalíte dokonalou producentskou prací, tak je trochu znát, že se nejedná o nic, co by otřáslo světem.
Nejmladší kapela letošního Brutal Assaultu, která začala hrát v době kdy klukům bylo osm let.
6,5 / 10
Vydáno: 2019
Vydavatel: Napalm Records
ALIEN WEAPONRY (tenhle název z titulku recenze je správně, nikoliv ALIEN WEAPORY z textu recenze, to jen tak pro pořádek) jsou mladí a jsou z Nového Zélandu, a proto by neměli uniknout pozornosti, i když jejich dosavadní tvorbu bych nazval takovým unaveným thrashovým šmrdláním. Tak to bylo asi ošklivé. Borce je třeba každopádně ocenit, protože jejich muzika díky těm folklórním prvkům zní hodně autenticky, což pozná i ten, který slyšel haku jen nedopatřením po zapnutí sportovních zpráv. Potenciál tam je a budeme je sledovat, protože jsou mladí a jsou z Nového Zélandu, kde se točil Pán prstenů.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.