OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako minulý rok se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při prvním dnu Brutal Assaultu.
SLAPSHOT – Za nejkrvavější kapelu dne a zřejmě i celého festivalu. Za sprchu krve, která mi přistála na objektivu a nejde pryč. Za štychy na hlavě Jacka Kellyho. Za pravověrný bostonský hardcore.
CULT OF LUNA – Za tlak. Za vizuální krásu. Za atmosféru, kterou ten den nikdo nepřekonal. Za mlhostroje zapnuté na plný výkon.
PARKWAY DRIVE – Za koncert, který jsem prostě nepochopil. Za 4 kamiony blbostí, které se tísnily kolem scény od rána, ale při koncertě vlastně nebyly vidět. Za podivný nástup s ochrankou a loučemi přes publikum. Za opravdu monumentální pyro.
BATUSHKA – Za vytrvalce, které dokázali mít zvednutý prostředníček po celý čas koncertu. I přes všechny kostýmy a propriety také za nejnudnější kapelu dne.
THERION (a trochu se u toho stydím) – Za to, že tu nudu před nimi totálně rozbili operními refrény. Za „Theli“. Za koncert, který bych na Brutalu neočekával. Za nejvýpravnější kostým pro kytaristu. Za nejvíce žen na scéně.
THE ARSON PROJECT – Za špínu od srdíčka. Za nasazení. Za to, že securitas měli na zadní scéně ten den první poplach.
Borci na konec – Organizátoři – Za nové věci v areálu, které mě dokázali překvapit. Za postapokalyptický koutek. Za retro hernu. Za Fear House. Za opět nové galerie. Za info-výstavu věnující se státům, kde metalisté nemají na růžích ustláno.
Gastro topy: Falafel talíř u Vaggie Garden a Zeleninová rolka u Sri Lanky.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.