Zhruba 70.000 lidí prý dorazilo na koncert METALLICY, který se uskutečnil na letňanské pláni v půlce srpna. 70.000! Tohle číslo je dvojnásobkem toho, co do stejného místa vloni přilákali Ozzy Osbourne a IRON MAIDEN, pochopitelně každý na svůj koncert. A číslo mimochodem neuvěřitelné, uvědomíte-li si, jak vlastně METALLICA začínala a jak se vlastně ještě zcela nedávno v souladu s přáním jejích fanoušků vracela studiově ke kořenům. Tedy k žádnému mainstreamu, ale thrash metalu. Ano, rozumíte dobře, thrash metalu! Dokážete si představit, že na prakticky thrashmetalovou kapelu dorazí tolik lidí, co před nedávnem třeba na popovou hvězdu Eda Sheerana? Mě to tedy, upřímně, hlava moc nebere, a to jsem si samozřejmě vědom, že pro komerční úspěch kapela udělala lecjaký úkrok stranou. METALLICA je zkrátka „cool“ a v módě i přes mé subjektivní neporozumění.

Důsledek je celkem jednoznačný. Zapomeňte na to, že si v podobném případě vychutnáte svoji oblíbenou kapelu důstojně a v odpovídající atmosféře, jako třeba v případě nedávno se loučících SLAYER. Ne. Koupíte si lístek kategorie „Stání A před pódiem“ (rozumějte, že žádné jiné bližší stání krom pro ty úplně největší šílence už tedy není), vysolíte za něj 2.500,- Kč a pak se zase stejně jen musíte spolehnout na obrovské plátno za zády umělců, protože jinak vidíte jen někde v dálce úplný prd. Respektive, ještě se můžete vypravit davem směle kupředu, ale k tomu potřebujete za a) 2 metry, za b) dva roky v posilovně a příslušný pásek v judu a za c) absolutní absenci skrupulí. A to samozřejmě každý nemá.       

Mohl jsem tedy klidně následovat početné příznivce amerických stars za plotem, obepínajícím celý areál, o nichž mimochodem nedávno vyšla v jakémsi médiu moc pěkná reportáž, a zážitek bych měl vlastně docela podobný, jako když jsem stál „před pódiem“.

Co mě vlastně přimělo k návštěvě (již několikátého) koncertu METALLICY, byl fakt, že v rámci světového turné „WorldWired“ ještě stále propaguje velmi dobré poslední studiové album „Hardwired... To Self-Destruct“, a loňský koncert v O2 Aréně jsem z jistých důvodů nestihl. Proto jsem byl zvědav zejména na živé provedení skladeb z tohoto alba, jež navzdory zprávám z předchozích koncertů turné nakonec byly jen čtyři („Hardwired“, „Here Comes Revenge“, „Moth Into Flame“ a „Spit Out The Bone“). Všechny čtyři ovšem zněly parádně a to samozřejmě i díky výbornému zvuku, který jsem vnímal po celou dobu koncertu. Věčná škoda, že kapela neměla odvahu se pustit i do dalších novinek, holt na to je tuzemská kotlina asi moc konzervativní.

Jinak byl totiž setlist víceméně předvídatelný, ale našly se jistě i další okamžiky, které rovněž potěšily, jako například hned jako druhá zařazená „The Memory Remains“, kterou okamžitě zpíval celý areál a koncert to samozřejmě mohutně nakoplo, poměrně nečekaná „Ride The Lightning“ nebo „The Day That Never Comes“, symbol onoho výše načrtnutého návrat k jistotě thrash metalu. Co naopak nepotěšilo, byl samozřejmě již dříve diskutovaný moment oddechu zejména pro Larse, při němž dostala slovo dvojice Trujillo – Hammett. Kdo doufal, že šaškárna s „Jožinem z Bažin“ je již pouhou minulostí, hořce se spletl, protože zatímco se jistě nabízela celá řada důstojnějších možností připomenutí češtiny, pánové ji dali znovu, bohužel. Ale areál burácel refrén stejně hlasitě jako při vzpomínané „The Memory Remains“, tak to asi bylo v pořádku.

Písně z „klasického období“ patřily samozřejmě k ozdobě celého vystoupení, škoda jen, že člověk už je naživo má zkrátka tak nějak očichané. „Master Of Puppets“, „Creeping Death“, „Harvester Of Sorrow“ nebo „For Whom The Bell Tolls“ jsou ale každopádně velké okamžiky celé metalové historie, takže není radno nad nimi ohrnovat nos a naopak, náležitě si je užít. Obzvláště když k tomu přispívá skutečně monstrózně pojaté přenášení obrazu hrající kapely na obrovská plátna za jejími zády, k čemuž letos přibyly i luxusní záběry z kamery, která plynule pojížděla na dvou zkřížených lanech od míst na sezení až nad hlavy hudebníků. A pohled shora na to, jak to Lars Ulrich mastí navzdory všem svým hlasitým kritikům, byl skutečně monumentální. Zároveň s tím, mimochodem, však bylo znatelné, jak už mu síly ubývají, protože nejednou bylo vidět, že bubeník s posledním úderem přímo odhazuje paličky a prchá si alespoň na chvíli odfouknout.

Málem bych zapomněl na předkapely, jistě. Trojice BOKASSA nepředvedla nic zásadně úchvatného (byť musím říct, že občas jsem si k tomu jejich metálku podupával do rytmu) a tak si velkou většinu předskakovací nádeničniny vzali na svá bedra GHOST, kteří, jak se nezapomněli pochlubit, hráli v České republice vůbec poprvé (tedy pokud jsem dobře rozuměl, neb touhle informací jinak nedisponuji). Jejich vystoupení, už z podstaty věci, bylo náramné, to se musí nechat, tak jako je ostatně náramná celá produkce tohoto spolku. Setlist se soustředil zejména na poslední dvě alba a myslím, že vzhledem k dané úloze kapely samotné neměl vpodstatě slabší místo. Jen škoda, že potěšení vizuální z toho mohli mít opět jen ti pódiu nejbližší, kdy navíc chyběla velkoplošná projekce, respektive nebyla proti zapadajícímu slunci vidět. I z toho je ale zřejmé, že GHOST patří spíš do nějaké pořádného klubu než na podobně masový tábor lidu.

Byl to tedy v zásadě povedený večer, odmyslí-li si člověk některé z výše zmíněných nedostatků, v němž převážilo vlastně to hlavní – přijela METALLICA a zahrála více jak dvouačtvrthodinovou show se vším všudy, včetně ohňostroje, za nějž by se nemuselo stydět ani menší okresní město na Nový rok. A když jsem celé to obrovské představení (protože nic jiného to samozřejmě nebylo) shlédl, neubránil jsem se úvahám nad myšlenkou, kterou v hlavě nosím od té doby, co jsem si v biografii kapely „Vzhůru do noci“ přečetl, že těsně předtím, než skonal Cliff Burton (mimochodem během Trujillova sóla na baskytaru byl připomenut alespoň na fotografiích), spolu s Jamesem Hetfieldem reálně uvažovali, že z kapely pro nedostatek umu vyhodí Larse Ulricha. Jak by asi vypadala taková alternativní historie METALLICY, v níž už by nebyl právě Ulrich, který naopak s Hetfieldem vpodstatě stvořil celou její novodobou slávu a je z velké části příčinou toho, že na METALLICU v Čechách přijde v roce 2019 70.000 lidí? Byla by tu na tom pódiu stejně sebevědomá kapela s nepřebernou zásobou hitů nebo by jí bylo spíše třeba hledat už jen někde v začouzených jazzrockových klubech či rovnou jen v odtrhu ošoupané metalové encyklopedie?  

Ať tak či tak, alternativní historie se samozřejmě nekonají, a tak máme METALLICU takovou, jakou máme. A myslím, že jsme za to rádi, koneckonců, vždyť dáváme takové sumy jen za to, abychom jí vlastně nakonec ani neviděli. Co by za to, mimochodem, dali na Slovensku, chtělo by se říct. Jen ale aby jim tam, až na to jednou dojde, nezahráli „Sídliskové manekýnky“.

Setlist: The Ecstasy of Gold/Hardwired, The Memory Remains, Ride the Lightning, Harvester of Sorrow, The Unforgiven, Here Comes Revenge, Moth Into Flame, Sad but True, The Day That Never Comes, Frantic, One, Master of Puppets, For Whom the Bell Tolls, Creeping Death, Seek & Destroy, Spit Out the Bone, Nothing Else Matters, Enter Sandman