Film mnoha protikladů. Film, o kterém se bude tento rok mluvit nejvíce. Film, který má jednoznačně největší očekávání. Film, který byl předurčen k tomu být výjimečný, protože něco podobného u nás nevzniká každý rok. Cestu NABARVENÉHO PTÁČETE jsem sledoval několik měsíců před tím, než oficiálně vyšlo, a snažil se zachytit jakoukoliv informaci, která unikla. Už díky tomu jsem věděl, že půjde o událost. Rozhovory s režisérem, scénáristou a producentem Marhoulem před premiérou můj zájem jen vybudily. Příprava trvala jedenáct let a obsazení je tak mezinárodní, jak jen to za daných okolností šlo. Rozpočet jde nad sto sedmdesát miliónů. Účast na „áčkových“ mezinárodních festivalech. První reakce z Benátek . dlouhé ovace ve stoje. Několik lidí odešlo v průběhu, protože to prostě „nedalo“. Marhoulovi se to povedlo. Vzbudil zájem. Už dlouho se o nějakém českém filmu nemluvilo tak, jak o tom jeho.

Před domácí premiérou jdou legendy o extrémním násilí a stejně tak i o nudné nekonečné podívané. Pokud se obáváte toho prvního, tak nemusíte. Většinou, pokud se děje něco opravdu drastického, kamera se nedívá. Ty opravdu naturalistické scény nejsou vidět a vy víte, že tam jsou, ale nejde o nic explicitního. A pokud jsou vidět momenty, kde umírají lidé, nejde o nic, co byste už před tím někde neviděli v nějakém jiném filmu z válečného období.

Z kina odcházím pln dojmů. To film splnil. Předlohu od Jerzy Kosińskiho jsem nečetl a rozhodně to chci napravit. Mám pocit, že mi spousta věcí unikla. Současně mám pocit, že mi unikl i hlavní hrdina, kterého se mi nepodařilo dohnat ani na konci filmu a to je asi největší slabina. Identifikace s jeho příběhem, s jeho cestou a příkořím, které okoušel, mi byla do určité míry celkem volná. V rámci příběhu se dějí strašné věci, ale vy to s ním nedokážete prožít. Jako by se to dělo hrozně daleko, za nějakou průhlednou oponou, která k vám nepropouští žádné emoce. Trochu jsem se cítil, jako bych byl na krátkém řetězu a ačkoliv jsem moc chtěl, tak mi jeho délka nedovolila být blíž.

Před nedávnem jsem viděl íránský velmi poetický pomalý film Willow and Wind o stejně starém chlapci a dodnes si pamatuji to napětí, které elektrizovalo promítací sál ve chvíli, kdy šlo jen o to, jestli se rozbije nebo nerozbije okno. Tady jde o diametrálně nesouměřitelné události na pozadí, ale NABARVENÉ PTÁČE je natolik odtažité, že vás k sobě prostě nepustí. Tato emoční bezvýraznost je jednoznačně největší problém filmu. Hlavní postava Jožky se nechává vláčet z kapitoly do kapitoly, z lokace do lokace a buďto se mu dějí celkem strašné věci, nebo jim jen přihlíží jako divák. Vždy to má vlastně podobný průběh. Mění se jen kulisy a lidi kolem hlavního hrdiny. Až na konci vidíme, co s chlapcem všechny ty události napáchaly.

Václav Marhoul se velmi sebevědomě rozhodl, že tu téměř nebudou dialogy (dohromady se tu namluví tak deset, možná dvanáct minut) a že ve filmu nebude téměř žádná hudba, která by vám dávala vodítka, co a kdy cítit. Nechce vést diváka za ruku. Chápu ten přístup. Obraz je sice krásný, ale nestačí k tomu, aby vás dostatečně vtáhl. Marhoul bohužel není tak talentovaný, aby dokázal cedit emoce s tak minimálními prostředky černobílé kamery, byť jsou řemeslně uchopeny mistrovsky. Rozhodnutí má i výhody hlavně v tom, že obraz nic neruší. Každý ruch má svoje místo a vy ho vnímáte velmi silně. Když po střihu v jedné scéně zaštěkal pes, nadskočil jsem v sedačce víc, než u jakéhokoliv hororu za poslední dobu.

Co za to opravdu stojí je vizuální zpracování. To jsem hltal. Jsou to oživlé krásné černobílé fotografie. Nádherně stylizované, nádherně nasvícené. Občas tu jsou celkem přesné citace Vláčila, ale čert to vem. Ve třetině filmu si všímám, že se opájím tou krásnou kamerou, kde nic neruší. Žádné barvy. Žádná slova. Žádná hudba. Jen obrovská produkce a záběry, které nemá žádný druhý domácí film. Kameraman Vladimír Smutný ve své vrcholné formě. Nikdy nedostal možnost natočit něco tak monumentálního a minimalistického současně. Svět je tu vykreslen fantasticky. Ať už jde o chalupy a vesničany, u kterých nepoznáte, zdali jsou z válečného období nebo ze středověku, nebo o válečné a akční scény.

I přes všechno negativní, co jsem napsal, nedokáži film ohodnotit. Jsem doteď plný dojmů. Možná tak, jako u zatím žádného domácího filmu. Neuvěřitelně mě ale štve to, co se v mých očích nepodařilo, protože bylo našlápnuto k tomu udělat po všech stránkách opravdu mistrovské dílo.