Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už jen motiv úvodní „In Waking Hours“ dává jasně na srozuměnou, že znovuobnovení DISILLUSION hodlají přímo navazovat na svůj stěžejní opus „Back To Times of Splendor“ z roku 2004. Jakoby ani nebylo těch dlouhých 15 let, jež nás od něj dělí. Jakoby ani neexistovalo kontroverzní album „Gloria“ z roku 2006. Povstání doslova z prachu zapomnění má na svědomí zpěvák a kytarista Andy Schmidt, kterému, jak už to tak chodí, zjevně přišlo smutno po starých časech. Své tehdejší kumpány však přemluvit nedokázal, a tak tady máme úplně novou sestavu, avšak s hlavním tvůrčím mozkem na palubě.
A ten svůj rukopis nezapře ani po tak dlouhé tvůrčí pauze. Letošní novinka se navrací do dob ceněného debutu z první poloviny minulého desetiletí, aby se pokusila zdánlivě o nemožné – vzkřísit ducha doby a plynule pokračovat tam, kde se kdysi skončilo. Proč nemožné? V první řadě hlavně proto, že 15 let je i v hudebních sférách více než krátká doba, během které se leccos změnilo. Tak minimálně například mixtury různých metalových žánrů mohly kdysi působit jako originální zjevení, ale v současnosti už můžeme mluvit o poměrně běžné záležitosti.
Tohoto faktu si však musel být Andy Schmidt zcela vědom již od počátku skládání materiálu pro třetí album DISILLUSION. A možná jej i bral jako výzvu, která dodala jeho úpornému snažení potřebnou motivaci. Kromě samotného návratu skupiny na scénu je druhým největším překvapením právě ona inklinace spíše k počátkům její tvorby, než k pro mnohé v té době šokující nahrávce „Gloria“, jež posouvala zvuk skupiny rychlým krokem pryč z metalové ortodoxie. Překvapivým hlavně díky razantnímu způsobu, jakým se německá kapela tehdy se svoji starší produkcí vyrovnala.
Tohle vše je však dávná minulost. Přítomnost roku 2019 navrací jméno DISILLUSION zpátky na scénu dosti razantním a neméně neočekávaným způsobem. Pryč jsou hrátky s industriální hudbou a elektronikou, pryč je ona velkoměstská odlidštěnost typická pro 13 let starou nahrávku. V současnosti pětičlenné uskupení je zpět s ryze metalovým počinem, šikovně balancujícím na pomezí hned několika kovových proudů. Styčné plochy s „Back To Times of Splendor“ jsou jasně rozpoznatelné v komplexním přístupu ke skládání, rozsáhlejších stopážích jednotlivých skladeb a snaze naservírovat posluchači co nejpestřejší hudební menu.
A to se daří s místy až neuvěřitelnou lehkostí. Tato kapela byla vždy velice silná v kadenci chytlavých a vkusných melodických motivů, což zůstává i nadále její neochvějnou jistotou. Přestože jako celek dokáže hudba Němců v jistých několika málo momentech působit tak trochu jako sázka na jistotu, v jednotlivostech však vše šlape více než dobře. Organické propojení metalové hrubosti (nikterak však divoké) s rockovou melodikou a „progresivně“ nadýchanými party působí ještě o pověstný krůček přirozeněji, než na několikrát zmiňovaném albovém debutu.
I díky skladbám, jako „The Great Unknown“, s majestátně gradujícím refrénem, anebo „A Shimmer In The Darkness Sea“, jež hned vzápětí přinese povznášející zklidnění, lze „The Liberation“ nazvat takovou nenápadnou událostí roku na metalové scéně. Zároveň však nepředpokládám, že nahrávka vyvolá nějaké přílišné pozdvižení, na to byla koneckonců tato kapela vždy dost v pozadí hlavního dění. Na návrat tohoto polozapomenutého souboru se lze bezpochyby dívat z různých úhlů pohledu, ovšem v jejich výčtu by rozhodně měly absentovat slova jako „vypočítavý“ či „zbytečný“. Ačkoliv se v případě třetího alba DISILLUSION o nějaké metalové moderně dá hovořit jen stěží, nelze ji ani přes jasné odkazy do minulosti zaškatulkovat jako retro pro pamětníky. Právě ona časová neuchopitelnost, silné nosné motivy a nenucená lehkost, s jako jednotlivé skladby plynou, z ní dělá skvělý posluchačský zážitek pro fajnšmekry.
Ten bohužel a již tradičně kazí pouze dynamiky prostá produkce, plochá jako krajina v Pobaltí. Možná je to už zbytečné zmiňovat u každé nové nahrávky, nicméně v tomto případě je to dvakrát škoda právě proto, že hudební náplň „The Liberation“ si o pořádné nazvučení přímo říká.
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.
Per "Hellbutcher" Gustavsson to má teď rozjeté hned na několika frontách. NIFELHEIM definitivně(?) na odpočinku, ale oheň old school metalu musí hořet dál! Tentokrát v dřevně doomovém a pochopitelně i patřičně ortodoxním stylu. Berte nebo nechte být!