NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britsko-švédský večer startuje na čas. Když minutu po osmé scházím schody strahovského podzemního svatostánku, už se hraje. SVALBARD vedení kytaristkou a zpěvačkou Serenou Cherry na prknech a před nimi celkem početný chumel lidí. Melodický hardcore se v jejich pojetí úzce otírá o black, post metal, crust i screamo. Serena většinou drží ve výškách melodii a za ní hřmí zbytek kapely. Na počátku setu se mosh rozjíždí se skladbou „Feminazi“ a na konci je jasně rozpoznatelná nejdelší skladba posledního alba „Revende Porn“. Většina ostatních skladeb pochází právě ze stále aktuální desky „It's Hard to Have Hope” z minulého roku. Bristolští dokázali ve své tvorbě vybalancovat melodie, tlak i potřebnou hutnost a v osazenstvu Sedmičky mají po většinu koncertu bouřlivější pit, než skandinávští veteráni, kteří nastupují záhy.
I VICTIMS sázejí na nový materiál. Začátek patří titulní skladbě z posledního „The Horse and Sparrow Theory“, která poměrně jasně definuje současnou hutnou valivou tvář kapely. Až po první třetině se skupina vrací k předchozímu albu „Sirens“ a to skladbami „Errors“ a „Wall“. Tady jednoznačně platí to, že čím více do minulosti se půjde, tím budou lidi více divočit. Ačkoliv britská posila u kytary, kterou je Gareth Smith, neustále balancuje na růžku hracího výklenku, tak si ho dav bere nad svoji hlavu až na samém konci, kdy dostávají prostor nejstarší hitovky. Zvuk, který koncert rámuje, je skvělý. Kuře tu dokázal opět nakroutit koktejl, který má tlak, řezavost a současně i konkrétnost. Po koncertě se Sedmičkou line čerstvě zpocený odér a úsměvy. Ani si to nedokážu představit jinak. Tenhle koncert byl sázkou na jistotu.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.