Pokud bych měl volit nemetalové album minulého roku, byla by to právě „Polyhymnia“. A zpětně mě mrzí, že jsem ji do letošního výběru toho nejlepšího za uplynulý rok nedal. Album mi stále v uších zraje a s dalšími a dalšími poslechy je čím dál tím lepší. Slovo, které je pro celé album signifikantní, je děj. To, jak jednotlivé nástroje a motivy navazují, přebírají štafetu a kreslí linku stejným způsobem, jako se vypráví nejsilnější lidské příběhy. Jak dokáží pracovat s dramatikou a dynamikou je naprosto výjimečné, stejně jako práce s rozvíjením motivů.

Velmi zajímavě působí hned dvě spojení. Tím prvním je fůze jazzu, někdy i funky, a psychedelie. Tím druhým je spojení dominantních žesťových nástrojů, které v sobě nezapřou dvě obrovské inspirace. Tou první je britská jazzová scéna a tou druhou je arabská melodika. Yazz Ahmed se narodila v roce 1983 v Bahrainu a svůj původ hudebně nezapírá, ba naopak. Naprosto přirozeně interpretuje blízkovýchodní melodiku prostřednictvím nástrojů, které pro ni nejsou typické. Žesťových nástrojů a jazzbandovského instrumentálního základu a to tak, že vše funguje silně přirozeně a nezpůsobuje sebemenší konflikt. Ta holka má jazzovou i arabskou hudbu v krvi a v jejím přístupu je to více než znát.

Talentované žesťařce se tak povedlo natočit album, které nevyniká jen instrumentální kvalitou a citlivostí, ale zvedá i feministická témata sborovými deklamacemi ve skladbě „One Girl Among Many“ a dokáže jim osudovou barvou použitých nástrojů dodat na síle a dramatičnosti. Ne náhodou se album jmenuje „Polyhymnia“, což je jméno dcery boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné, která byla múzou sborové lyriky. Nejčastější zobrazení je v hlubokém zadumání.

I přes nezpochybnitelné hráčské kvality se přitom daří držet formu a srozumitelnost a neulítnout do freejazzového chaosu. Místy mám pocit, jako by se tu BOHREN & DER CLUB OF GORE potkali s TRANSGLOBAL UNDERGROUND. Pokud máte rádi jedno nebo druhé, nejlépe obojí, neváhejte.