Věru už dlouho jsem nezažil plzeňskou Lampu vyprodanou a tím pádem nacpanou k prasknutí. Klubová produkce tady, nejspíš podobně jako jinde, většinou neláká žádné davy, a zřejmě je to dobře, vždyť od toho je to klub – místo určené pro zážitek daleko intimnější, než vám nabídne sportovní hala nebo venkovní festival. Čas od času se ovšem přece jen stává, že účinkující kapela dostojí své pověsti a přiláká publikum na hranici klubové kapacity, což samozřejmě dodá celému koncertu náležité grády.

A přesně podle tohoto scénáře to v Plzni fungovalo první letošní pondělí. Jako hlavní menu pořadatelé servírovali kanadské folk – punkery THE DREADNOUGHTS, partičku, která proslula všemožnými inspiracemi a vlivy, za dobu své zhruba třináctileté existence prodělala jednu klinickou smrt a platí za tajný tip na bezvadné a energické živé vystoupení.  

Výživný předkrm obstarali budějovičtí PIRATES OF THE PUBS, početná legie muzikantů podobného hudebního vyznání, byť v jejich případě poněkud úžeji zacíleného anglickým a irským směrem a situovaného na palubě pořádného mořského škuneru. Ve větší známost v domácích vodách vešli zřejmě při loňském letním předskakování TŘEM SESTRÁM, ale jedním dechem je třeba dodat, že nebýt jejich skočné a příjemné melodické produkce, nepomohl by jim k ní samozřejmě ani samotný Poseidon.

Sedmičlenná posádka obsadila pódium Lampy přesně v plánovaný čas a bylo zjevné, že kdyby v ní bylo ještě o jednoho piráta navíc, musel by nejspíš do stožárního koše. Na takovéhle zástupy totiž zdejší scéna není úplně stavěná. Ale všichni se nakonec vešli, mohli se přiměřeně pohybovat a hrát, a tak bylo publikum svědky hodinky svižného punkového veselí, v němž pěkně po folkovém způsobu hrály důležitou roli i housličky, píšťala nebo tahací harmonika. Hrací pořádek byl spravedlivě přizpůsoben oběma dosud vydaným albům kapely (z nichž na tom druhém, nazvaném „Still On The Road“, ještě úplně neuschla tiskařská barva) a nechyběly v něm již zřejmě povinné pecky jako „Vítejte na palubě“, „Na vlnách naděje“, „Vlci“ anebo neodmyslitelný tradicionál „Drunken sailor“. A soudě podle pohledu do vířícího davu pod pódiem, kanadské hlavní hvězdy si nemohly vybrat lepší rozehřívače.

THE DREADNOUGHTS, kteří své aktuální evropské turné údajně absolvují vlakem, nastoupili posléze ve své pětičlenné verzi, v níž na poslední chvíli nahradil ochořelého kmenového baskytaristu kolega ze SMOKEY BASTARD. Také oni mají na kontě novotou vonící, prakticky stejně čerstvou studiovou nahrávku „Into The North“, na níž ovšem tak trochu uhnuli ze svého typického „clusterfolku“ a věnovali ji bez výjimky jen námořnickým tradicionálům a odrhovačkám, prakticky a capella. Úvod jejich vystoupení proto obstaraly hned dvě z nich, „Roll Northumbria“ a „Jolie Rouge“, a přestože tím pádem nešlo o žádné kusy pěkně od podlahy, atmosféra v klubu od samého začátku vřela a bylo znát, že publikum je dokonale naladěné na cokoliv, co bude slyšet z reproduktorů.      

Čehož bylo opravdu hodně, když se vystoupení Kanaďanů protáhlo na poctivou hodinku a půl, při níž se provětralo leccos z jejich skromné, čtyřpoložkové albové diskografie. Z klasických hitů chyběla snad jen „Back Home In Bristol“, kterou ovšem bohatě nahradily mnohé další, namátkou „Antarctica“, „Elizabeth“ nebo „Black And White“. Všichni muzikanti hráli bez výjimky se sto a více procentním nasazením, ovšem nejvíce pozornosti přitahoval houslista Tegan Ceschi-Smith, který celý koncert vydržel navlečený ve vaťáku, a samozřejmě ústřední postava, zpěvák a multiinstrumentalista Nicolas Smyth, který se zároveň staral i o komunikaci s hledištěm. A dělal to věru dobře, vždyť variace na klasickou metalovou „Wall Of Death“, kterou v nacpaném klubu dokázal zorganizovat, to se vskutku na podobných koncertech asi jen tak nevidí. Krom toho častokrát vtipkoval (povedla se jeho úvaha o tom, nakolik jsou Češi lepší než Švýcaři, když chodí do klubů už v pondělí) a vůbec působil jako dokonalý maskot THE DREADNOUGHTS, kapely, kterou prostě chcete vidět a slyšet, jestliže jste někdy alespoň trochu přičichli k folkem provoněnému punku.

Na důkaz toho na úplný závěr zazněla „Old Maui“ a muselo se jít domů, protože kapela s náhradním baskytaristou už zkrátka neměla víc nacvičeno. Ale že to bylo až po koncertu, který se s klidem svědomí dal nazvat naprosto skvělým, nikomu to, myslím, nijak zvlášť nevadilo.

Foto: Luděk Blovský