Když frontman českobudějovické úderky PIRATES OF THE PUBS Ondra „Skippy“ Znoj mezi jinými dosavadními úspěchy své kapely uvádí i loňské letní „Gambrinus tour“ s domácí legendou TŘI SESTRY, nelze tomu než přisvědčit - alespoň tedy já jsem do té doby neměl o těchhle Pirátech žádné potuchy, a, zpětně vzato, byl jsem tak jistě ochuzen o pořádnou porci zvučného celtic punku (kterého v domácích vodách není nikdy dost). A kromě toho, že to bylo velice příjemně „old school“, objevit v dnešní době jen tak zničehonic na koncertě zajímavou předkapelu, na níž si ještě dokonce později opakovaně najdete čas, to znamenalo také začátek malého, sympatického dobrodružství, končícího prozatím na výborném čerstvém albu „Still On The Road“. V pomyslné kapitánské kajutě, zatímco zbytek posádky doplňoval před další plavbou zásoby, jsem to všechno probral právě se zpěvákem a mandolinistou „Skippym“. 

Projděme se hned zkraje historií PIRATES OF THE PUBS…

Nejtěžší na začátek, jo? No, když budu hodně vzpomínat a zasklím všechna okna, mám za to, že kapelu jsme založili někdy v zimě 2012… asi… Byla zima a my jsme seděli s houslistkou Bárou a bývalým kytaristou Knupem v dnes už neexistujícím nálevním podniku nevalné pověsti a s nikdy nekončící otevírací dobou. Rozpadly se nám tak nějak současně kapely, ve kterých jsme hráli, ale protože nás muzika bavila a každej chce bejt jednou rocková stár, že jo, tak jsme dali hlavy a nástroje dohromady, další rundu a… no a to je asi tak celej zázrak stvoření (smích).

Koncertovat jsme ale začali až v roce 2013 a naší první zkušeností byla soutěž kapel „Temple hudební klání“, kde jsme nakonec skončili druzí, v klubu „Velbloud“ v Českých Budějovicích, odkud tedy i jsme a pocházíme.  Ale ještě jsme nepošli… (smích). Stylově jsme zakotvili na celtic punku, tvrdší kytary, rychlý tempo, a do toho všeho mandolína. Harmonika, flétna a libý, teskný tón houslí. Ale byl to dlouhej proces s mnoha odbočkami a zatáčkami. A co nás k tomu vedlo? Je asi trošilinku egocentrický citovat sám sebe ale, „velká touha po slávě a pokladů třpyt“ (smích). Co tam máš dál?  

Proč PIRATES OF THE PUBS? Aby vaše stylová příslušnost byla zřejmá na první pohled?

Protože je to kůl (smích). Ne, hele ono to byla v té době a vlastně i docela dnes charakteristika nás samotných a první začátky zkoušení vlastně i probíhaly v různých barech, takže když Bára přišla s tímhle názvem, nebylo ani moc o čem diskutovat.

Vaše vzory a oblíbené kapely?

Ty jo, toho je tolik, že by to vydalo na archiv. Já osobně se nebráním žádnému žánru od Whitney Houston po FIVE FINGER DEATH PUNCH a tipoval bych, že tak je to u většiny členů kapely. Pokud bych ale měl vypíchnout nějaký moje významnější vzory, které mě ovlivňují v tvorbě, tak určitě FLOGGING MOLLY, DROPKICK MURPHYS, PERKELE…

Jak vidíte vaši konkurenci v domácích končinách, je-li tu tedy z vašeho pohledu vůbec nějaká?

To je zrada, takováhle otázka (smích). Ne, není. A hned vysvětlím, jak to myslím. V České Republice je kapel podobného ražení jen pár a každá je svým způsobem specifická a originální. Většina z nich, protože to jsou skvělí muzikanti, sází ve své tvorbě víc na folk. My, protože jsme akorát opilci, sázíme na  kopák (smích). Navíc, kdykoliv jsme s jakoukoliv z nich cokoli plánovali, spolupráce byla vždy úžasná a v kamarádském duchu. Občas, když je volno, se navštěvujeme na koncertech navzájem. Určitě ostatní kapely nevnímáme jako konkurenci v pravém slova smyslu a určitě budu mluvit za všechny, když řeknu, že si jich všech moc vážíme a kdykoliv si s nimi rádi zahrajeme.

Jak se vyvíjela a krystalizovala současná sestava kapely? A jaká je její trvanlivost? Předpokládám, že s ohledem na množství nástrojů a je obsluhujících muzikantů asi nehrajete od samého počátku ve stále stejném složení…

Čtěte také: THE DREADNOUGHTS, PIRATES OF THE PUBS - Plzeň, Pod lampou – 6. ledna 2020

Vezmu to od konce, sestava je úplně jiná, než byla na začátku. Jednak hrajeme něco přes padesát koncertů ročně a ne každej to dokáže skloubit s osobním životem, a jednak je to v takovým počtu i náročnější na mezilidský vztahy. První sestava se obměnila rychle, protože se na to bubeník a basák po chvíli vykašlali. Pak jsem byl dlouhou dobu za bicíma dokonce já. Srandovní byla asi roční epizoda s naším akustickým kytaristou Adamem, který s námi nahrál „Drunken Forever“ a pak beze stopy zmizel. No a poslední velkej exodus se odehrál v roce 2017, kdy jsme odjeli sedmdesát koncertů, ponorka byla taková, že už to dál prostě nešlo, a Knup, basák Rimm a harmonikář Matěj nadobro odešli. Musím ale říct, že teprve se současnou sestavou jsme chytli ten správný vítr do plachet. Asi trochu i dospěli, ale, a teď to bude trochu klišé, je z nás fakt jedna velká rodina, co spolu tráví čas i mimo muziku. Tzn. kytaristi Fríďa, Honza a Jirka, harmonikáři Škodovka a Tomáš, bubeník Havli, basák Vojta Hájek z Hájku, moje maličkost s mandolínou a Barča housle a flétna. Jinak momentální počet členů se všemi záskoky je jedenáct. Ale na pódiu je nás vždy jen šest, maximálně sedm s tím, že mě a Báru tam uvidíte vždy.  Jo, je nás jak psů.

Máte už za sebou něco, co sami považujete za úspěchy? A jaké to jsou?

Já osobně považuju za úspěch, že ještě žijeme a hrajeme (smích). Ale jinak si myslím, že loňské letní „Gambrinus tour“ se TŘEMA SESTRAMA, vystoupení na jednom z největších punkových fesťáků na světě „Rebelion“ v Anglii, naše cesty do zahraničí a hraní se spoustou zvučných jmen jako THE RUMJACKS, THE MAHONES, VARUKERS, TV SMITH, UK SUBS a dalšími. To už se počítá, ne?

A zdá se tudíž, že máte i slušné kontakty do zahraničí… máte tak šikovného manažera?

Tady nemůžu odpovědět jinak než absolutně ano. Petr Růžička, který se o nás stará, je jakožto manažerská legenda český punkový scény jen těžko překonatelný. Vozí nás po všech možných čertech, do všech světových stran. Švédsko, Francie, Švýcarsko, Polsko… Není snad místo, kde nebyl a nedělal koncerty. Dokonce jsme se teď začali vážně bavit o Brazílii, tak uvidíme, co z toho vzejde. 

Na sklonku loňského roku jste vydali své druhé velké album s názvem „Still On The Road“. Jak dlouho vznikalo, jak jste si užili pobyt ve studiu a v jakém nákladu jste jej vypravili do světa?

Album „Still On The Road“ začalo vznikat už v roce 2017, ale kvůli odchodu půlky kapely a sehrávání se s novými členy jsme byli schopný jít do studia až o dva roky později.  Nahrávali jsme, jako vždy, ve studiu „Hellsound“ Honzy Kapáka, na jehož schopnosti a servis nedáme dopustit, a doporučujeme je, kde se dá. Nahrávání trvalo od jara do podzimu 2019, úplně přesně jsme si to nezapisovali (smích). V „Hellsoundu“ ani nelze jinak, než si to užít, a můžu říct, že tam proběhlo hodně příjemných a veselých večerů, jestli víš, jak to myslím (smích). Náklad je, nebo spíš byl, 500 kusů, protože mizí vcelku rychle, dobrá třetina už se točí v přehrávačích u nových majitelů a my za to moc děkujeme!

Ptát se, proč jste si vybrali zrovna studio „Hellsound“, už je tedy nejspíš zbytečné…  

Tak jak už jsem řekl, s Honzou je spolupráce naprosto perfektní. Pohodová, ale na maximálně profesionální úrovni. A hlavně neznám nikoho trpělivějšího než je on. V „Hellsoundu“ jsme natáčeli své první album a po té zkušenosti bylo jasné, že se vrátíme. A u třetího alba to nebude jinak. Ale to už předbíhám.

Historek z „natáčení“ tak budete mít minimálně kopu, mám pravdu?

Historek je strašná spousta, ale nevím, jestli to dobře vyzní napsaný. Takový srandy, jako že v Rokycanech na úvod vystoupení zařveš „Ahoj Strakonice!“ jsou vcelku na denním pořádku, ale ze starších mám rád tuhle. Hráli jsme v Polsku na českých slavnostech a s námi tam vystupoval i Ondra Ruml, a když procházel kolem našeho stanu a viděl, co jsme za zvířata, tak nakoukl dovnitř, jestli náhodou nemáme kapku nějakého životabudiče, že prý je tam sám bez kapely a potřebuje trošičku rozproudit. My si samozřejmě s sebou vždycky vozíme kompletní bar, takže jsme mu začali nabízet rum, whisky a já nevímco všechno jsme ještě tenkrát měli s sebou. A jako poslední mu náš tehdejší basák Rim nabídl černej rum. Ondra s díky odmítl a poprosil o whisky. My jsme vždycky, i když jinak jsme naprosto neškodný, měli nejradši jen ty nejblbější druhy humoru, takže na něj Rim vyštěkl „Co je, ty nemáš rád černý?“ Načež Ondra trochu znejistěl a pravil, že má a docela dost. Vycítili jsme, že mu náš druh humoru není asi úplně po chuti, a tak jsme svedli řeč jinou cestou. Druhý den ráno jsme se vraceli domu z hraní z Ostravy, kde jsme hráli ještě po koncertě v Polsku, zpitý, zbitý, promočený, unavený s kocovinou a tu najednou Havli vykřikl do ospalého ticha dodávky „No jo, vole, teď mi to došlo, vždyť on si vzal černošku“ (smích). Tahle pointa nás nepustila až do Budějic. Čímž se zároveň chci Ondrovi za toto „fopa“ omluvit.

Album uvádí předělávka dávné úvodní skladby k francouzskému seriálu Dva roky prázdnin, který se u nás za Komančů těšil poměrně velké oblibě. Jak jste na ní přišli? Byl někdo z vás vůbec na světě, když měl tenhle seriál premiéru v československé televizi?

Premiéru jsme stihli jen stěží (smích). Ale seriál známe od rodičů. Můj táta ho měl hodně v oblibě. A protože je to prostě skvělá písnička, a protože jsme byli v hodně dobrý náladě, když jsme přejížděli z festivalu „Braník“ na hraní se TŘEMA SESTRAMA v pardubickém pivovaru, kdy nás to napadlo, šli jsme do toho po hlavě. Pak je tu ovšem druhá verze, i když tu první spíš doplňuje. Mafuna, manažer TŘÍ SESTER, se nás pak ptal, jestli jsme jí zařadili do repertoáru kvůli tomu, že nám o ní říkal. Jenže to by po nás chtěl moc, abychom si pamatovali z celého tour víc než příjezdy na koncert a kolikrát ani to ne. Takže z části odkaz předků, z části náhoda a z části Mafuna, jemuž tímto také děkujeme. 

A co, mimochodem, nedávno i u nás odvysílaný seriál „Pod černou vlajkou“, který má být prequelem ke Stevensonově klasice „Ostrov pokladů“, také jste sledovali? 

Knížku mám přečtenou několikrát, seriál jsem neviděl. Abych řekl pravdu, jsem furt zavřenej ve zkušebně, takže na seriály moc času nezbývá. Krom „Zaklínače“ tedy, to je jasný (smích). A jak ostatní, to vlastně ani nevím.

Kam vlastně jinak chodíte pro inspiraci, ať už tedy textovou či hudební?

Téměř za každou naší písní se skrývá reálná událost, člověk nebo příběh. Největší inspirací jsou pro mě cesty s kapelou nebo někdy i ty osobní. Celý svět je jedna velká inspirace. Stačí chtít vidět a naslouchat.

Zpíváte česky i anglicky… co rozhoduje o tom, v jakém jazyce bude ta která skladba otextována?

Čistě jen osobní pocit. Něco zní líp v češtině, něco v angličtině. Tenhle model nám vyhovuje nejvíc a hodláme se ho držet i nadále.

Dosud máte na kontě dvě studiová alba a obě jste pořídili na základě kampaně na startovač.cz. Máte s tím tedy zřejmě dobré zkušenosti…

Určitě, je to pro kapely skvělá pomoc, a když to prezentuješ jako takovou určitou formu předprodeje, může to skvěle fungovat. Jak se zvyšují nároky na kvalitu hudby, zvyšují se samozřejmě i náklady, a i když se jezdí fakt skvělý koncerty s kapelami zvučných jmen, většinou je to jen na pokrytí nákladů. A letní „Gambrinus tour“ nás total vyždímal, i přes štědrou dotaci, kterou jsme na toto třísesterské tour dostali. Nakonec jsme se tedy rozhodli zkusit to přes startovač znovu, no a fanoušci nás zase podrželi. Díky jim za to!

Jak moc pouštíte uzdu vlastní fantazii, když vymýšlíte odměny všem, kteří přispějí?

Hodně (smích). Jenže člověk pak musí z těch desítek nápadů vybrat ty, co jsou reálný, realizovatelný, nepohoršující a hlavně ty, co mají šanci na úspěch. Takže když to vezmeš přes tohle síto, nakonec to zas tak nápaditý asi není. Ale úspěch to mělo a to je hlavní.

Na začátku letošního roku už máte poměrně zaplněný koncertní kalendář a nejen u nás, ale i v zahraničí, vypadá to, že budete mít napilno…

Do léta je tam, myslím, potvrzených třicet koncertů u nás i v zahraničí. Letos nás čeká Anglie, Francie, Německo a Rakousko.  Což je na jednu stranu skvělý, na stranu druhou kluky manželky roztrhnou (smích). Ne, je to paráda. Není nic horšího, než kapela bez koncertů, a pro mě osobně je to vyloženě závislost.

Jak na vás reagují lidé u nás doma a jak v zahraničí? Jsou v tom nějaké rozdíly?

Rozdíly v tom rozhodně jsou, ale já jsem ten poslední, kdo by si chtěl stěžovat, že je za plotem tráva zelenější. Lidé, co na nás chodí a znají nás, jsou skvělý! Ale ty první setkání mi přijdou spontánnější v zahraničí. Nakonec se z toho ale skoro vždycky vyvine skvělá párty, takže výsledek je stejnej (smích). Já hraju rád kdekoliv.

Nepřemýšlíte také o nějakém videoklipu k novému albu, přece jen je to dnes stále ještě poměrně vyhledávaná forma propagace?

Letos slibujeme minimálně jeden! Není to s námi jednoduchý, vzhledem k počtu členů není snadný se kompletně sejít mimo zkoušky a koncerty, ale už máme něco rozjednáno, takže snad na jaře bude první. A do konce roku bychom chtěli ještě jeden zvládnout, je fakt, že náš klip „Budweis Pirates Clan“ je už poněkud zastaralý, i když nemá úplně špatný počet shlédnutí... ale to bude možná právě proto (smích).

A jak to máte s tím alkoholem tedy, všude samý rum, Guinness, podle vaší facebookové stránky jste po Novém roce vystřízlivěli až 5. ledna… jste si vědomi, že Úřad vlády spolu s Ministerstvem zdravotnictví před nedávnem spustil kampaň „Nepít je normální“?   

Nepít je naprosto normální a samozřejmě i u nás se to s věkem mění. Člověk stárne, pivo mu hořkne v puse a všelijaký ty ostrý patoky ho přestanou tolik zajímat… No, zkrátka se z nás vyvinuly nafrněný dámičky a co se týče alkoholu, jsme vybíravý, absinth, šampíčka, vína, to je naše! Anebo náš nejoblíbenější druh alkoholu – zadarmo (smích). I když, teď mě napadá, že se ptáš asi na množství, tak to ne, to se nezměnilo (smích).

Tradiční prostor pro vzkaz kapely našim čtenářům nakonec:

Tradiční odpověď, přijďte. Přijďte na koncert, všeobecně choďte na koncerty. Je to fajn a my to děláme jen pro vás. Teď jedeme takový malý tour s kapelou BRUNNFIELD, takže bude hodně příležitostí, kde si spolu můžeme připít na všechny naše budoucí, dobrodružné plavby do neznáma. Ať se daří a vítr do plachet!