OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když potřebuji v posledních měsících vyklidnit, pouštím si KALLE. Je to lék namíchaný z melancholie a meditace. Konečně se nám ústřední dvojka Veronika a David rozrostla o další členy a dala tak své hudbě více barev. KALLE nikdy nestavěli na melodiích, které by hrály na první signální, a nejinak je tomu i na aktuálním albu. Motivy jsou nenápadné, pracují s atmosférou. Stále si udržují určitý druh minimalismu a intimity, který kapele sluší. Velmi si uvědomují, co je v jejich pojetí hudby důležité, a dávají tomu potřebný prostor. V hudbě toho nemusí být mnoho. I geniálně postavený objekt v prázdnu ale může být uměleckým dílem. Takový objekt je i zde a je jím hlas zpěvačky Veroniky. Barva jejího zpěvu i styl, jakým je koncipován, totiž sám o sobě bohatě stačí, aby vás zmrazil nebo sežehl. Jaká jiná zpěvačka to může říci?
Nezbytnou kytaru tu doprovázejí další nástroje, které si jsou plně vědomy svého místa a práce pro celek. Není nutné vyčnívat. Je zapotřebí pracovat se skladbou jako s celkem a to se tu daří. Své ego pověste před dveřmi. Tady s ním žádnou parádu neuděláte. Kytara, bicí, basa, piano, violoncello i housle. Všichni své nástroje podřizují atmosféře skladeb. Niterné. Kdyby nástroje více tlačily na pilu, tak tento element pravděpodobně zabijí a vnitřní pnutí, které tu je, zmizí. Tady lze jen smeknout klobouk ústřední dvojici za to, jaké hudebníky k sobě přizvala. Ať už jde o pianistu Václava Chalupského nebo Víta Heřmánka u bicích, se kterým sdílí i další kapelu, kterou jsou hřmotně bažinatí NOD NOD.
Další věc, kterou bych si dovolil v souvislosti s nahrávkou zmínit, je zvuk. Nahrávalo se páskově na osm stop v Divadle Oskara Nedbala v Táboře. Díky tomu má deska přirozeně znatelný šum, který vás přímo hodí do hlediště. Už dlouho jsem něco takového při poslechu domácí kapely necítil. Ten prostor je hmatatelný. Pravdivost je to slovo, které v souvislosti se zvukem hledám. Ten druh přirozenosti a přiznanosti je tak citelný, jakoby byl dalším nástrojem.
KALLE jsou na vrcholu. Tvoří hudbu, která má všechny předpoklady být všem přístupný mainstream, ale současně jím není. Jako by si chtěla sama filtrovat posluchače a rozhodovat si, ke komu vstoupí. V daném žánru jsou jim všichni ostatní na hony vzdáleni. Současná sestava kapely dává jedinečnou šanci vidět KALLE živě plně soustředěné na jednu věc. Mnohdy jsem měl na jejich koncertech, že zpívat, hrát, pouštět samply a efekty trochu ubírá jejich schopnosti se pořádně opřít do jedné věci a něžně srovnat se zemí vše v dohledu. Teď tu nastává šance podobný výjimečný koncert zažít. Nechte se ukamenovat jemnocitem.
Hudební lék namíchaný z melancholie a meditace.
8 / 10
Veronika Buriánková Zemanová
- vocals & lyrics
David Zeman
- acoustic guitar, bass & harmonium
Vít Heřmánek
- drums
Václav Chalupský
- piano & harmonium
Linda Štencová
- violoncello
Ben Lovett
- violin
1. Humans
2. By Now
3. Dove
4. Tigers
5. Bears
6. Lucid
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.