Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud chcete dokonalý epický soundtrack zkázy a rozpadu pro vaše coronavirové domácí vězení, tak nemůžete sáhnout vedle. Birminghamští ESOTERIC nahráli téměř stominutový opus, který je zatím náladově nejpestřejším drahokamem v jejich diskografii. Z funeral doomového základu dokázali na „A Pyrrhic Existence“ udělat chobotnici, která své chapadla obtáčí kolem spousty dalších žánrů a postupně je nasává do monumentální náladové palety, která i přes tak masivní stopáž nedokáže nudit.
Chandlerovo trudomyslné komando se na novince odprošťuje od tempa zpomalených želv a dynamicky přechází i do rychlejších výpadů, hraje si s dynamikou, používá rozmlžené rejstříky zvuků, kterými dokáží vykouzlit husí kůži. I přes pomalý základ, ze kterého se vše ostatní odvíjí, se ESOTERIC daří tvořit turbulentní chaos, který se těžko popisuje. Berou vás za ruku a vedou vás na kraj srázu, ze kterého vidíte jen čistokrevné šílenství. „A Pyrrhic Existence“ má tendence po vás požadovat investici. Dokáže vás vysát a infikovat. Za dlouhou dobu si nepamatuji desku, která by se mnou dokázala pohnout tak silně.
Žánrově se pak rozprostírají od ambientu a psychedelie až někam k death metalu. Dávají si načas v tom, aby v posluchači vydráždili vnitřní démony a ti vám začali cirkulovat v hlavě. Tohle je jedna z mála nahrávek, kterou prostě musíte poslouchat v klidu a jako celek. Teprve potom doceníte pasáže, které mají až maricconovskou hloubku, ale současně také chandlerovskou hnilobu. Když už jsem ho zmínil, tak vokál Grega Chandlera je opět neopakovatelným nástrojem plnohodnotné zkázy. Hlasové rejstříky, které má tento ďábel v hrdle a hlavně způsob, jakým je zasazuje do hudby, nedokáže napodobit nikdo na scéně.
ESOTERIC se podařilo napsat další knihu pohřební poezie. V rámci jejich diskografie jde o kus, který si v ničem nezadá s kultovními deskami, jakými je pozdně devadesátková bible záhrobního doom metalu „The Pernicious Enigma“. Tak silnou atmosféru jsem naposledy cítil z „You Won't Get What You Want“ od DAUGHTERS, ačkoliv ti na mě útočili zcela jinými zbraněmi. Stejně jako tato deska, tak ani „A Pyrrhic Existence“ není deskou pro každého. ESOTERIC mají tu vlastnost, že buďto je milujete nebo je prostě nepřekousnete. V tom, co dělají jsou extrémní. To ale nic nemění na tom, že i po poslední desce jsou stále nepřekonaní králové žánru.
Prvýkrát počúvam Esoteric. Mne by vyhovovalo, keby to bolo kratšie, lebo dopočúvať to na jedenkrát bez toho, aby ma niekto pri tom nevyrušil, to sa fakt nedá. Ale inak to má všetko, čo si od takejto záhrobnej muziky môžete priať. Občas s nejakou melódiou prichádza aj nádej, aby sa potom zase nadorbo stratila v spleti kakofónie a ťažkotonážnych riffov.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.