Nikdy by mě nenapadlo, že by mě podobná věc mohla zaujmout. Ale stalo se. Anime nijak v lásce nemám, na Pokémony nejsem a jediný japonský seriál s antropomorfními zvířátky, který jsem měl rád, byli Dobrodruzi z vesmíru od Kazujošiho Jokoty. Jenže to už je minimálně třicet let. Což je celkem vtipné, protože Paru Itagakimu, jenž je podepsán pod předlohou k seriálu, není ještě ani dvacet sedm let. A ptáte se, čím si mě Beastars tak získal? Světem.

V podstatě jde o podobnou koncepci, jako byl skvělý animák ZOOTROPOLIS. Máme tu tedy svět, který je rozdělen na masožravce a býložravce. Na predátory a na kořist. Všechna zvířata přitom žijí pospolu, všichni se snaží živit bezmasou stravou, což ve společnosti vytváří silné pnutí. Jak masožravci, tak býložravci mají své vrozené pudy. Tímto narativem je pak prostoupen celý svět, který musí fungovat dohromady, ačkoliv pod povrchem pulzuje napětí, jež může každou chvíli explodovat v nekontrolovatelné násilí. Tuto realitu si všichni uvědomují, díky čemuž zvířecí civilizace stojí na velmi křehkých základech.

Děj se navíc odehrává na internátní střední škole a všechny postavy řeší dospívání a svoje místo ve společnosti, která je rozdělená na dvě velké skupiny, co se dál štěpí podle druhu a rasy. Zakrslí králíci se nemají rádi s těmi velkými, všichni, kteří jsou potenciální kořistí, se přirozeně bojí šelem. Tyto kasty mají svá vlastní pravidla a vytvářejí iluzi velmi komplexního světa. Existují jednodruhové mafiánské skupiny. Pokud u psovité šelmy najdou časopis s králičím pornem, jedná se o perverzi, která je za hranou všech společenských konvencí. Existuje také černý trh s masem, které je zakázané. Na něm najdete třeba bezdomovce z řad býložravců, kteří nabízejí svoje prsty k sežrání.

V takto rozdělené společnosti současně seriál řeší stereotypy, jimiž všichni disponují na základě rasy a druhu. Tímto způsobem seriál nastavuje zrcadlo lidské společnosti a dává současně detailněji nahlédnout do toho, co se děje v hlavách hlavních postav. Díky vnitřním monologům nám autoři zpřístupňují to, jak jednotlivé postavy nazírají sami sebe, ostatní a vzniklé situace, díky čemuž se s nimi dokážete celkem lehce identifikovat.

Hned v první scéně se na střední škole stane zločin. Nějaký masožravec sežere svého býložravého spolužáka. Do školy to vnese nervozitu a podezřívání. Hlavním hrdinou je Legoši, samotářský šedý vlk, který, i přes dobrosrdečnou až něžnou povahu a silně vyvinutý smysl pro čestnost, má svoji zvířecí povahu, útočící na jeho „lidský“ charakter. Vnitřní konflikt u něj začíná nabývat mnohem větších a poněkud perverzních rozměrů, když se Legoši zamiluje do bílé králičice Haru. Svět není tak komplexní, aby řešil, co by případně z podobného spojení vzniklo, ale dosti explicitně naznačuje to, že mezirasové vztahy tu existují, ačkoliv jde do značné míry o společensky nepřijatelnou věc. Tento konkrétní vztah je o to pikantnější, že králíci jsou celkem přirozenou kořistí vlků, oba dva si tuto skutečnost uvědomují a lze říci, že je to svým způsobem i vzrušuje.

Hlavní příběhová linka ale není tím nejdůlěžitějším. Tím je svět, který se nám představuje přes spoustu vedlejších postav. Svět, ve kterém lze hledat spoustu pojítek s tím naším. Každá postava má vlastní motivaci a vnitřní démony a zdaleka není jen do počtu.

Aby toho nebylo málo, tak musím vyzdvihnout i vizuální stránku věci. 3D animace je tu dotažená k dokonalosti, intermezza, ve kterých se naprosto mění styl v loutkový nebo kreslený vizuál, parádně provzdušňují, skvěle se pracuje s úhly a koncepty, přes které se na postavy díváme.

Pokud vás bavil ZOOTROPOLIS, tak toto je jeho dospělácká verze. Nevyhýbá se sexuálnímu jiskření a hlubší kresbě postav. Má svoji temnou dekadentní stránku. Současně je však zručně a detailně vybudovanou alegorií k našemu světu.