THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po dlouhých osmi létech se hlásí montrealský kulomet se čtvrtou deskou a opět se jedná o kus z kategorie úplné vyhlazení. BENEATH THE MASSACRE neuhnuli. Byť vyměnili v sestavě celkem zásadní prvek, stále zní, jakoby těch osm let téměř nebylo. A to včetně breakdownových sekaček, jež oprašují z propadlin času. V podání kanadského řeznického kvarteta zní i tyto fragmenty jako ta nejostřejší artilérie.
Nová deska „Fearmonger“ je destruktivní technický death metal té nejvyšší jakosti. Nepodléhá trendům. Jde si tvrdě za svým. Je tu stále jednoduše rozpoznatelná práce Chrise Bradleyho, který kombinuje onanistické pidlikání, kytarové dostihy a betonově riffové kvádry žuly. Zvířecí Elliot Desgagnés svým hlasem naprosto vládne a výrazně zahušťuje celý zvuk kapely. U BENEATH THE MASSACRE vlastně kytara většinou nehraje roli tvrďáka. Veškerou bestialitu a hutnost zvuku garantují vokál a v druhé řadě pak bicí.
Když už jsem ho dvakrát zmínil, pojďme se podívat na novice v kapele. Šestadvacetiletý benjamínek Anthony Barone používá bicí sestavu jako zbraň. Povětšinou zní jako tu více, tu méně přerušovaná kulometná nevyčerpatelná salva. Svého předchůdce, Justina Rousselleho, v tomto ohledu zastoupil beze ztráty kytičky. Jeho nevybouřené mládí dává kapele ještě více dravosti a rychlosti. A to jsem si po minulém albu „Incongruous“ myslel, že něco takového už není možné.
Vadí mi snad jen jediná věc. Občas tu jedou dvě kytarové linky přes sebe, jako na konci skladby „Autonomous Mind“, a ze zvuku a aranžmá pulzujících neonových kytar mi tu naskakuje kopřivka. Mají to BENEATH THE MASSACRE zapotřebí? Musí tímto způsobem uměle zahušťovat zvuk? Za mě je toto krok vedle a bez podobných komedií by byl zvuk možná méně plný, ale o to syrovější a přirozenější.
Kanadské kvarteto na nové desce i po dlouhé pauze neztratilo nic z toho, čím na poli technického novodobého death metalu dominovalo. „Fearmonger“ je další ostrý zářez. Stále je to smrtelná rotační zbraň s vysokou účinností. Nepřináší nic nového, ale v tomto případě nic nového ani nechci. V jejich případě žádám technický nálet a ten jsem dostal. Ve své kategorii toto bude jednoznačně jedna z desek roku 2020.
Technický nálet smrtícího kovu. Kanaďané po osmi letech neuhnuli ani o píď.
8 / 10
Dennis Bradley
- Bass
Chris Bradley
- Guitars
Elliot Desgagnés
- Vocals
Anthony Barone
- Drums
1. Rise of the Fearmonger
2. Hidden in Plain Sight
3. Of Gods and Machines
4. Treacherous
5. Autonomous Mind
6. Return to Medusa
7. Bottom Feeders
8. Absurd Hero
9. Flickering Light
10. Tarnished Legacy
Fearmonger (2020)
Incongruous (2012)
Mare Noire (EP) (2010)
Dystopia (2008)
Mechanics Of Dysfunction (2007)
Evidence Of Inequity (MDC) (2005)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 29:56
-bez slovního hodnocení-
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.