OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen těžko byste mezi mladými autory hledali někoho, kdo má italskou mafii navnímanou více, než Roberto Saviano. Jeho romány z prostředí neapolské mafie nejsou jen příběhem. Je velmi silně cítit, že se autor opírá o mnohem více než jen svoji fantazii. Jestliže se jeho román Gomora z roku 2006 stal ve své kategorii bestsellerem, a mnozí kritici o něm mluvili jako hrubém surovém diamantu, tak novější román Piraně je již velmi ostře vyprofilovaný briliant.
Důležité je i zmínit, že sám Saviano se nechával zaměstnávat v různých profesích, ve kterých měl možnost sledovat prostředí za hranou zákona a shromáždil zkušenosti, které do svých románů úspěšně přenáší. To, jak blízko se ke zločinu dostal, výmluvně ilustruje fakt, že musí mít státní bodyguardy, kteří ho chrání před italskou mafií.
Román NULA NULA NULA napsal v roce 2013 jeho a převedení na obrazovky se ujala dvojka italských tvůrců Leonardo Fasoli a Stefano Sollima Ti se oba také podíleli na zfilmování jeho románové prvotiny, GOMORA .
Přiznám se, že jsem už dlouho neměl tak smíšené dojmy po prvním díle nějakého seriálu. Všechny postavy tu patří do kategorie špatní a ti ještě horší. Je těžké se s nějakou figurou na plátně identifikovat nebo jí držet palce. Všichni jsou nesympatičtí, protivní, nebo tak proradní hajzlové, že je vám z nich zle a pokud tu je někdo čestnější, tak je už na počátku jasné, že tento svět pro něj není stvořen. Postupem času postavy začínají nabývat na plasticitě a vy pozvolna začínáte přemýšlet o jejich motivacích.
Na světlo se dostávají gangsterské hodnoty, kde je citelný rozdíl mezi italskými mafiánskými kmety, kteří drží staroškolská pravidla a tradice, která zakazují sáhnout na životy dětem a ženám, oproti jejich vnukům, které žene touha převzít otěže „rodiny“. V naprostém kontrastu je pak svět Mexika, kde boj o moc nabývá zcela jiných dimenzí. Příbeh rozehrává hned tři různé dějové linky. Jednu v Mexiku, kde se kokain produkuje, jsem již zmínil. Druhou, řekněme putovní, jenž sleduje cestu zásilek. Třetí, v italské Kalábrii, kde bojují o moc jednotlivé rodinné klany a stejně tak i generace.
Poměrně sympatické je i to, že se vás tvůrci nesnaží vést za ruku. Některá rozhodnutí hlavních postav je poměrně těžké pochopit, ale současně nemáte vůbec pocit, že by děj šustil papírem a jednoduchou plochostí. Příběh si uchovává svá zákoutí, která neukazuje a vlastně je to možná i dobře.
Samostatnou kategorií je pak vizuál a hudba, kde je znát, že se nešetřilo. Skotská postrocková stálice MOGWAI je v tomto případě skvělá volba. Zkušení matadoři kytarových náladovek tu naprosto excelují v tom, jak dokreslit tíživou atmosféru.
Po několika podobných projektech je tu možnost shlédnout velmi silný dramatický seriál z prostředí drogové mafie. Možná je na první pohled trochu nepřátelský k divákovi, ale postupem času to dokonale vyvažuje vypravěčským stylem, hrajícím si originálně s časovými linkami i mrazením, které je v současné seriálové tvorbě čím dám vzácnější.
Silné nepříjemné drama z prostředí drogové mafie.
8,5 / 10
Vydáno: 2020
Itálie, 2020, 7 h 20 min (Minutáž: 48–67 min)
Tvůrci: Leonardo Fasoli, Mauricio Katz, Stefano Sollima
Režie: Janus Metz, Pablo Trapero, Stefano Sollima
Předloha: Roberto Saviano (kniha)
Scénář: Max Hurwitz, Maddalena Ravagli, Leonardo Fasoli, Mauricio Katz, Roberto Saviano, Stefano Sollima, Stefano Bises
Kamera: Paolo Carnera, Romain Lacourbas, Vittorio Omodei Zorini
Hudba: Mogwai
Hrají: Andrea Riseborough, Dane DeHaan, Gabriel Byrne, Érick Israel Consuelo, Giuseppe De Domenico, Mauricio Méndez, Harold Torres, Diego Cataño, Claudia Pineda, Nabiha Akkari, Seydina Baldé, Hawn Tran, Wayne Pére, Summer Selby, Julian Sedgwick, Ferruccio Ferrante, Jesús Lozano, Armando Comonfort Santiago, José Salof, Antonino Paone, Terese Aiello, Omar Ayala, Silvia Carusillo, Noé Hernández, Magnolia Nunez, Rebecca Chulew, Lucy Faust, Cynthia LeBlanc, Elton LeBlanc, Diana Mercado, Marco Antonio Aguirre, Luna Balvanera, Mark Grosy, Ben Zair, Adriano Chiaramida, Francesco Colella, Nika Perrone, Antonio Alveario, Angelo Campolo, Maurizio Cardillo, Walter Cordopatri, Anna Maria De Luca, Paolo Gasparini, Saverio Malara, Víctor Huggo Martin, Flavio Medina, Giovanni Serratore, Pablo Abitia, Dion Basco, Christopher Berry, Costantino Comito, Alessandro Lombardo, Marco Silani, Belén López, Pedro Joaquín, Fernando Cuautle
Střih: Hervé Schneid, Alejandro Brodersohn
Scénografie: Paki Meduri
Kostýmy: Veronica Fragola
Myslel jsem, že po Narcos se už nedá nic skvostného vymyslet a s něčím zajímavým přijít, ale 000 ukázalo, že to jde. Fascinující série, charaktery světa kartelů, mafiánů, obchodníků, policistů. Teď je ovšem otázka, dopřeje nám koronavirus pokračování? Seriál měl vše, napínavý příběh, dobře prokreslené charaktery, emoce, zobrazil složitost, propojenost dnešního světa.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.