PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
STUDIO: I MEGADETH měli v naší republice svoje poprvé. Událo se v Praze v dubnu roku 1995 v Malé sportovní v hale na podporu tehdy aktuálního alba „Youthanasia“, a jak už dnes víme, skupina byla na svém absolutním vrcholu. Koncert se však do paměti fanoušků zapsal nejen prvním živým setkáním s dalším příslušníkem velké thrashmetalové čtyřky, ale i značně nečitelným zvukem a především neuvěřitelným vedrem, které „Malá sportovka“ uměla vyprodukovat. Zvlášť, když si s nějakou maximální kapacitou prostoru tehdy nikdo příliš hlavu nelámal. Však si pojďme poslechnout našeho tehdejšího spolupracovníka přímo do času a místa konání…
Zvolené místo akce, neboť Malá sportovní hala na Výstavišti není zrovna nejideálnějším koncertním placem, dávalo tušit, že bude krušno. A bylo! Už při našem příchodu bylo téměř plno a stále proudily nové a nové tváře. Podle oficiální hlášky bylo přítomno zhruba 5 000 Megafans, ovšem podle zpráv zcela neoficiálních jich ve skutečnosti bylo téměř jednou tolik. Za chvíli došel uvnitř haly čerstvý vzduch a nastalo subtropické vedro, z každého přítomného lilo jako z konve a všichni se snažili hlavně přežít. Není divu, že někteří slabší jedinci odpadli a museli se přemístit z nedýchatelného kotle na jiné, snesitelnější místo, samozřejmě s podstatně horším výhledem.
Začínali CORROSION OF CONFORMITY a krom první písničky mě na nich neupoutalo vůbec nic. Hráli takový ten moderní rock? (trocha metalu, grunge, hard coru atd.), zhruba se čtvrtou písničkou jejich blok splynul v jednu monotónní kouli a já začal doufat v brzký konec. V recenzích různých časopisů se objevily zmínky, že snad měli být lepší i než samotní MEGADETH – tak nevím, asi mám nějakej zvrácenej vkus. Dohráli, ale na pódiu zůstali ještě bubeník a basák s tím, že kdo v sále umí na kytaru, může si s nimi zajamovat. Nakonec se nahoru vyškrábal jeden maník s triumfálním výrazem, s kým že si to nezahraje, netušil ovšem, že obdržená zapůjčená kytara nebude vůbec slyšet. Buďto nefungovala, nebo mu ji stáhli, protože na ni neuměl, kdo ví. Slyšet však byla jenom basa a bicí, a tak skladbu (prý dvouakordovou) raději rychle zapíchli a poroučeli se pryč.
STUDIO: CORROSION OF CONFORMITY tou dobou předskakovali komu se dalo a nešlo rozhodně o malá jména. Příhoda s hrajícím náhodně vybraným návštěvníkem měla zřejmě divákům zkrátit čas potřebný pro přestavbu pódia, ale vyzněla zbytečně a trapně. Kapela funguje dodnes, byť se několikráte rozpadla a následně znovu obnovila činnost. Nahrála deset řadových alb, to aktuální „No Cross No Crown“ je z roku 2018.
Nastala přestávka a po ní se dostavilo ještě větší pouštní vedro. A MEGADETH na sebe (jako správné hvězdy) nechali čekat snad třičtvrtě hodiny. Nakonec však v sále konečně zhasli a s monstrózním intrem a skladbou „Skin O'My Teeth“ z předešlého opusu „Countdown To Extinction“ se skupina konečně objevuje. Dave Mustaine je oblečen do sváteční bílé košile a celé vystoupení se chová nenuceně (někdy až moc) – ten tam je ten navztekaný chrlič z minulosti. Marty Friedman, na kterého se samozřejmě nejvíce upíraly zraky všech kytaristů v hale, držák souboru basák David Eleffson a vzadu se šklebící bubeník Nick Menza celou kulisu „dospělé“ kapely doplňují, a nic tak nebrání zdárnému vystoupení.
Starší skladby se prolínaly s novějšími, nijak oslnivý zvuk (např. s častým utápěním Mustainova hlasu) ale naštěstí dal rozpoznat třeba „Killing Road“, „Wake Up Day“, „Reckoning Day“, „This Was My Life“, „A Tout Le Monde“ (s pozměněným Friedmanovým začátkem), „In My Darkest Hour“, „Train To Consequences“ nebo „Hangar 18“. Mustaine se poctivě s Friedmanem střídají v sólech a nejen v těchto chvílích se je skutečně na co dívat. Jen nebýt té neuvěřitelné sauny! A pak zničehožnic konec. Kapela se loučí a děkuje.
Netřeba dodávat – došlo samozřejmě i na přídavky. A tak zazněly třeba skladby „Tornado Of Souls“, „Sweating Bullets“, „Mechanix“ nebo vyskandovaná „Symphony Of Destruction“. A znovu odchod a znovu bouření davu. Na jeviště se vrací již sám zoufalý Mustaine s tím, že už nemají co hrát. (samozřejmě nesmělo chybět obligátní „fuck“ za každým slovem) a sám začíná každým očekávanou „Anarchy In The U. K.“. Pak se připojuje i mezitím dorazivší zbytek skupiny a koncert vrcholí. Památný to večer.
STUDIO: Přes jedinečnost prvního živého setkání se nejen MEGADETH, ale především zvukařům a pořadatelům mnohem více povedlo druhé vystoupení, které Mustainova družina, stále ještě ve svém nejsilnějším obsazení, odehrála na tomtéž místě o dva a půl roku později. MEGADETH od té doby koncertně navštívili Českou republiku ještě několikrát, naposledy těsně před vypuknutím pandemie, a překvapivě jako předskokani FIVE FINGER DEATH PUNCH. Inu, asi jiná doba. Principál Dave Mustaine svedl úspěšný boj s rakovinou (KLEP KLEP na dřevo) a po letech tápaní má v sestavě nejen starého spolubojovníka Davida Eleffsona (od roku 2010), ale především nový svěží vítr v podobě brazilského kytarového čaroděje Kika Loureira (ex-ANGRA). Takže od MEGADETH bychom se snad mohli ještě dočkat zajímavých věcí přístí.
Předpokládaný setlist:
Skin O' My Teeth
The Killing Road
Wake Up Dead
Reckoning Day
This Was My Life
A Tout Le Monde
In My Darkest Hour
Train Of Consequences
Hangar 18
Tornado Of Souls
Holy Wars... The Punishment Due
Sweating Bullets
Mechanix
Symphony Of Destruction
Peace Sells
Anarchy In The U.K.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.