Když se tak zaposlouchám do příjemných skladeb nového alba norských GREEN CARNATION, nelze mi nevzpomenout na několik týdnů staré zážitky spojené s poznáváním taktéž nové nahrávky dalších Skandinávců – švédských KATATONIA. Jsem si plně vědom, že podobné srovnání může kulhat na obě nohy, ale přesto nelze ignorovat mnohé styčné plochy. Zatímco Švédové se ke svému současného „dospělému“ rockovému zvuku propracovali v posledních letech, jejich norští kolegové se podobnému stylu hudby plně oddali už na desce „Blessing In Disguise“ z roku 2003. Pravda, mezi tou následující „The Quiet Offspring“ a letošní novinkou ční veliká patnáctiletá mezera.

Jakmile se však soustředíte hned na jeji první tóny, okamžitě vám vyvstane na mysl, že oněch 15 let jakoby ani neproběhlo. GREEN CARNATION navazují přesně tam, kde své posluchače v polovině minulé dekády zanechali. Melancholicky a zároveň i velkolepě znějící předehru za pár okamžiků vystřídá jemný klávesový podkres, do jehož zvuků se nenápadně ozve hlas Kjetila Nordhuse. „Osmdesátkově“ znějící pasáž jednoznačně ukazuje na definitivní zálibu norských v takzvaném rocku pro dospělé. Ale tak jednoduché to letos nebude.

Skupina si nadále libuje v lehce zádumčivých náladách a její popěvky se často přibližují až k sentimentalnímu pojetí, tentokrát se však kromě historie rockové ohlíží i do vlastní minulosti. A to někam do dob pro mnohé nepřekonaného alba „Light of Day, Day of Darkness“. Ne, druhý díl velkolepého jednoskladbového opusu se však tentokrát nekoná. Ani ty odkazy nejsou nakonec až tak jednoznačné. Spíše zde dochází k propojení rockové vzdušnosti z předchozích dvou alb s epickým a progresivním pojetím z počátků fungování skupiny.

Jinými slovy – stopáž skladeb se nám pěkně natáhla, včetně dvou více než desetiminutových kusů. Musím se ovšem přiznat, že tento fakt jsem si plně uvědomil až po obhlídce playlistu. Tak nenuceně a přirozeně totiž nahrávka plyne. A co je nejdůležitější, skupině rozhodně neuschnul střelný prach dobrých hudebních nápadů. A těmi míním v první řadě již zmiňované popěvky a vůbec chytlavé refrény, které GREEN CARNATION i teď sází s neochvějnou jistotou. Často fungují na první dobrou, avšak ani na moment nepřekracují hranici stanovenou pro vkusnou rockovou hudbu. Ten balanc je tady stále udržován s jistotou a nic na tom nezmění ani fakt, že mnohé motivy se jen těžko dostávají z hlavy.

Z mého pohledu to rozhodně platí o refrénu skladby „Sentinels“. Tato velmi dobře poslouží i jako příklad srovnání s předchozí tvorbou skupiny. Na albu „Blessing In Disguise“ by měla možná 3 minuty, zatímco zde ji kromě standardní stavby sloka-refrén ještě vyšperkuje, nikoliv zbytečně natáhne, nějaká ta mezihra. Píseň však byť ani na chvíli neztratí fokus ze zaměření v podstatě standardního rockového kusu.

To dvojice epických skladeb - „My Dark Reflections of Life And Death“ a „Hounds“ si na ploše patnácti, respektive deseti minut s jednoduchýcm schématem už pochopitelně nevystačí. Právě prostřední část alba, jež právě tato dvojice kompoyzic vyplňuje, asi ponejvíce upomíná již zmiňované „Light of Day...“ z roku 2002. Několik postupně se přelívajících a nenásilně pospojovaných motivů, jež po čase mizí, aby se opět navrátily, nabídne zároveň i nenásilný poslech bez rušivých prodlev plynoucí hudby. Není to sice tak dramatické ani překvapující jako před těmi osmnácti lety, takové ambice však letošní nahrávka GREEN CARNATION ani nevzbuzuje.

Album, které lze v dobrém slova smyslu charakterizovat jako rutinní záležitost. Rutinní ve smyslu kvalitního songwritingu a nelaciné melancholie, kterou tito Norové prostě umí. Všechno ostatní už je kýžená přidaná hodnota. Ať už hovoříme o emocích, kterými nahrávka doslova hýří, na dnešní poměry sympaticky dynamickou produkci a v neposlední řadě i o hráčských výkonech, na čele se stále příjemně se poslouchajícím hlasem pěvce Kjetila Nordhuse. Vrátím-li se ke srovnání v úvodu této recenze, právě ona přirozenost a nenucenost, s jakou GREEN CARNATION skládají svojí hudbu mi právě u zmiňovaných Švédů v posledních letech dost chybí. Rocková hudba pro „dříve narozené“ posluchače dokáže nabídnout vyváženou kombinaci progresivních choutek, kvalitního muzikanství a přímočarého písničkařství. Tohle album vás o to rozhodně přesvědčí. A já osobně díky němu vzal na milost i „The Quiet Offspring“, k němuž jsem byl kdysi přeci jen docela příkrý.