Reportáže psané na oprátce, recenze psané bez znalosti kontextu… co je víc? Julka se ptejte, já se jdu věnovat tomu druhému. V redakci Metalopolis jsem poměrně proslulý jako panslovan, pangermán, panpohan, panwerich a panpivní nacionalista, takže když se objeví kapela, která provozuje pagan BM, frontman je holohlavý, ryčí německy a jeho biceps dosahuje tloušťky Mildova stehna, jsem okamžitě v pozoru. Rozuměj: napřed studuju, zda nejde o nahnědlého kokota, kterému ideologie a anabolika sežraly mozek i péro. Tohle naštěstí není ten případ. Profesí překladatel Nerrath sice sem tam prohlašuje, že muži zeslábli a nejspíš bude zase nějaká válka, ale jinak se projevuje dosti příčetně.

To je veškerý kontext, kterým jsem disponoval před poslechem nové, v pořadí už osmé, desky kapely HORN, za kterou stojí samojedině hrozivě vypadají frontman a jediný stálý člen. Musím přiznat, že mě ihned zaujal sampl jakési zboostrované pohřební dechovky, která uvozuje track „Wär nicht Traubhagel“. Mám velkou radost, když mě v žánru, který mám projitý křížem krážem, dokáže něco překvapit. A HORN se to tímhle halali povedlo okamžitě.

„Mohngang“ znamená v překladu mák, což je trochu matoucí s přihlédnutím k tomu, že na obalu je zimní krajina s čerstvým polomem, která náladou evokuje spíš díla rodiny Brueghelovy. Tahle zvláštní diskrepance mimoděk přesně vyjadřuje, v čem jsou HORN tak zábavnou záležitostí. Obsahují totiž velmi trve a kvlt žánrové elementy, ale sází je na pole zorané sympaticky šejdrem. V jádru jde o řízný germánský black metal, kterému diktuje železnou disciplínu skvělý medvědí projev Nerratha, jenž přechází od vzteklého řevu do velebného zpěvu, aniž by to tahalo za uši a další tělesné partie. Frontman si rád bere na pomoc starobylé nástroje. Na „Mohngang“ ho upoutal dulcimer se svým nezaměnitelným vysokým cvrkotem, kterému věnuje i samostatnou skladbu, zasněný „Dulcimerstück“.

Sám Nerrath prohlašuje, že ho příliš nezajímá rekonstrukce dobové hudby, ale rád staré hlasy nástrojů využívá k posílení nálady svých vlastních kompozic (viz báječný marš „Satt scheint der Sud der Tat“). Tenhle postup funguje, takže HORN mají opravdu daleko k „skočným středověkým tancovačkám“. Prim tu stále hraje zasmušilost a tremola black metalu, která se ale vůbec nebojí opustit husté mlází a protáhnout končetiny ve skočných dryjáčnických kouscích (podle všeho umělý tradicionál „Upstream Canals, A Ship's Bell Sounds“).

Chmurné cello „Mohngang“ otevírá a zavírá, ale mezi „Einleitung - Der Wettlauf zum Meer“ a „Die mit dem Bogen auf dem Kreuz“ leží překvapivě pestré území. Pokud bych měl hudbu HORN nějak pojmenovat, zní jako lancknechtské písně pokovené a zakalené. Je v ní dost melancholie, ale i bojovnosti, hodí se k pochodu i kývání se nad korbely. Ano, je tu i pár pařezů žánrových banalit a póz, ale Nerrath je vždy dokáže rázně vyklučit dalším skvělým nápadem. Střídá se tu dominantní němčina, osvěžující angličtina a norština (diktát „De står her som sletta“ připomínající např. švédské MÅNEGARM), které dle některých diskusních fór příliš nerozumí ani rodilí mluvčí. Stane se.

Jest to deska rázná, přímá a nekomplikovaná, ale při své relativní jednoduchosti dovede člověka vtáhnout. Když nejdete vy ke kontextu, musí přijít kontext k vám. Co už, věším arkebuzu na skobu a jdu si Nerrathovu diskografii nastudovat, protože HORN vyhlížejí jako velmi nadstandardní kousek. Pro vás stižené podobnou ignorancí, jakou trpím já: „Mohngang“ je dobrou branou do světa téhle německé hory svalů a zajímavých nápadů.