Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nebývá zvykem vydávat živá alba nějak často, ovšem v případě brněnského TITANICu je aktuálně situace poněkud jiná. Sotvaže totiž před dvěma roky vydal nové album „Soumrak Titánů“ a stihl odehrát pár koncertů na jeho podporu, začaly se v jeho životě dít nemilé věci. Nejprve jeho palubu opustil dlouholetý kytarista Georgi „Džoro“ Enčev (aby se naplno věnoval JEREM.I), za nějž hbitě naskočil Marek „Ashok“ Šmerda (samozřejmě Marthusův souputník z CRADLE OF FILTH), aby následně onemocněl baskytarista Milana Hanák, který své diagnóze bohužel podlehl těsně před koncem roku 2019 a také těsně před výročním koncertem v domácím Semilassu, kde kapela měla oslavit pětatřicet let existence.
Onen koncert se tak rázem stal velmi důležitým z logicky naprosto jiného důvodu. Milanovy party převzal Milan Vajgrt (jinak DOGMA ART), který jej již nějaký čas živě zaskakoval, a původní plán na natáčení DVD se změnil v plán na prostou vzpomínku na jeden z pilířů TITANICu, bez nějž by kapela dnes možná již vůbec neexistovala. A proto, aby ona vzpomínka jen tak nezmizela v nemilosrdném toku času, rozhodla se kapela celý koncert nahrát alespoň bez obrazu a jeho záznam vydat ve striktně limitované edici 300 kusů. Tak tedy přišel na svět „Soumrak Titánů živě“ a proto si TITANIC čtyři roky po vydání „Metalového svátku živě“ (a po pěti létech a jednom dni na totožném místě, abychom byli úplně přesní) připsal na své konto další živák.
Nehovořme ovšem o regulérní součásti diskografie, ale spíše o bonbónku pro všechny skalní fanoušky, bonbónku pochopitelně tak trochu s černým páskem přes obal. Obsahuje kompletní záznam zmíněného koncertu, pouze následně zmixovaného ve studiu Shaark, a dále nijak více neupravovaného. V hlubokém stínu smutné události na něm TITANIC vystoupil hned se dvěma novými členy, ale spíše než empatickému rozjímání se plně věnoval tomu, co je mu nejpřednější – pořádnému metalovému nášlehu. Vždyť je to také koneckonců jeho podstata a jak se v podobných případech říkává, Milan Hanák by to určitě jinak nechtěl.
Posluchače proto přenese na prkna brněnského Semilassa a nenechá ho na pochybách, že přes všechny trable je TITANIC aktuálně stále koncertní kapelou jako hrom. Všechno (včetně zvuku) sedí, kde má, Zdeněk Černý si je za mikrofonem až na výjimky obdivuhodně jistý a zkrátka a dobře z kapely sálá taková energie, jakoby snad vůbec nebyla zkoušená ranami osudu. A vůbec nejsymboličtější je to zřejmě v „Hnusné smůle“, rázné skladbě z druhého alba „Ábel“, jejíž zařazení se vlastně tak nějak samo nabízelo.
Doba koronavirová, na jejímž úplném začátku album vyšlo, mu dokonce poskytla jistou výhodu: v časech, kdy koncerty skončily ze dne na den a živá hudba se dala prakticky jen streamovat, byl podobný kousek jistě vítaným zpestřením produkce domácích přehrávačů. No, a pokud v nejbližších dnech na TITANIC vyrazíte osobně, když už se to smí, vemte jed na to, že vás čeká stejně energický zážitek, jako v drážkách tohoto cédéčka. Co tě nezabije, to tě posílí, zdá se…
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.