Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deska z minulého roku, ke které se pravidelně vracím. Čtveřice dvacátníků vloni přišla s nahrávkou, která je dokonale nezaškatulkovatelná. Je v ní něco z mladé punkové rebélie, jež se ale snoubí s talentem a hráčskými schopnostmi. Výsledek tak působí dost podobně jako obal alba. Je to zvláštní skrumáž hudebních nápadů, co zdánlivě nemají nic společného. Při bližším ohledání ale zjistíte, že BLACK MIDI mají svůj styl. Výsledkem je osobitá variace mathrocku, postupunku a hypnotických pasáží koketujících s industriálem, country i noiserockem.
V této barevné paletě z kapely vyčuhují dva prvky, které poutají pozornost. Tím prvním jsou bicí talentovaného Morgana Simpsona, vnášející do kapely až jazzrockovou hravost, a tím druhým vokál, při kterém si mnohdy vzpomenu na Davida Bowieho. Přirovnat BLACK MIDI k něčemu, co tu už bylo, zkrátka nejde. Jejich hudba do sebe jako houba nasává mnoho různorodého a výsledek přesto nezní jako nějaký účelový slepenec, spíše naopak. Vše působí kompaktně, svébytně a svým způsobem velmi sebejistě.
Živelnost žánrů tu jde ruku v ruce také se zvukem. Za produkcí kapely stojí ostřílené hudební jméno, kterým není nikdo menší, než Dan Carey, který ošetřoval nahrávky kapel, jakými jsou THE KILLS nebo FRANZ FERDINAND. Zvuk se tvárně přizpůsobuje potřebám jednotlivých skladeb a dodává jim ještě větší variabilitu.
Textová stránka skáče taktéž po různých tématech. Ať už jde o znečištění vody nebo příběh města Detroit. Všechno tu zkrátka do sebe zapadá a tvoří výživný koktejl, který může na první poslech působitost dost nečekaně a možná i lehce úchylně, ale velmi se vyplatí počkat si, protože dostat se do světa BLACK MIDI není zas tak složité a výsledek je opravdu trvanlivý. Mladé kvarteto z Londýna je po dlouhé době opravdu originální kapelou na světové indierockové scéně.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.