Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jediná silverrocketí kapela na světě, která provozuje foodinstablog, se hlásí s třetí řadovkou. Pár věcí se nemění, stále je to umazaný typickou stříbřenkou a hluboko ve svém srdci noiserock, který koketuje se vším, co v garáži najdete. Oproti minulosti se klukům daří hledat mnohem hitovější momenty a celku velmi pomáhají melodický zpěvy. Ano, melodický – tedy v rámci možností. Nečekej árie, ale současně ani hrubé ukřičenosti, které zaznamenali na první desce. Hudba OR se kultivuje. Mnohem více se zabývá atmosférou a melodikou, na kterou je stále více zaměřena pozornost. Ačkoliv si OR ve zvuku stále udržují jakousi ušmudlanost, patrná je mnohem větší čitelnost a příklon k postrockovým plochám, které si hrají s dynamikou.
Dá se říci, že OR jsou minimalističtější, vzdušnější co se hutnosti týče, ale mnohem velkorysejší na poli skladatelském. V tomto ohledu cítím velký posun právě ve vokálech, kde se střídají vícehlasy, které se leckde doplňují a proplétají. Zapojují se přitom všichni tři aktéři. Současně je ale zpěvem poměrně šetřeno. To, že se otevřelo pole dalším výrazovým prostředkům, nezpůsobilo žádnou pěveckou tsunami, což je dobře. Vyniká tak textová stránka OR, které ryze instrumentální pasáže připraví potřebnou půdu pro to, aby text dostatečně vynikl. Tím více, že jakost poetiky se u OR nesnižuje.
Ačkoliv bylo album nahráno u Hromyho (FIVE SECONDS TO LEAVE, NOD NOD, …) v Low Resolution studiu, tak o mix a master se postaral bubeník František Šec, jehož ruka znatelně sáhla i do zvuku předchozí desky „Jaro“. Ve zvuku mám u OR silný pocit, že čím více se Franta a jeho kumpáni výsledným zvukem zabývají a sami ho tvoří, tím je výsledek lepší. „Smutný stroje“ jsou jednoznačně zvukově nejlepší deskou z arsenálu kapely.
Za zmínku tu stojí i obal LP, o který se postaral architekt Michal Tutter. Ona geometrická jednoduchost a techničnost v hudbě „Smutných strojů“ padá na úrodnou půdu. V současné záplavě domácí tvorby ji vidím jako jeden z nejpovedenějších vizuálů roku 2020.
OR natočili desku, která je dospělejší po všech stránkách. Je klidnější, ale současně palčivější a neztrácí nic z naléhavosti, kterou na mě tato trojka vždy tlačila. Jen toho tlaku už nedosahují neomalenou hrubostí, ale talentem vystavět skladbu, která vás dostane do kouta a když už v něm budete, tak vás tam ještě zadupe zpěv. Vím, že to píšu poslední dobou poměrně často, ale tento rok je u nás už teď pro nové desky nejsilnější za poslední dekádu. OR přihodili velmi výživné polínko.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.