Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Návrat MERCYFUL FATE na scénu v roce 1993 se ukázal být tak úspěšným, že prakticky vzápětí po koncertním turné na podporu „In The Shadows“ nastoupila skupina znovu do nahrávacího studia. V mezičase vyšlo ještě EP „The Bell Witch“, které však krom dvou skladeb ze jmenovaného alba neobsahovalo nic než koncertní materiál, a stihly se udát dvě změny v obsazení, shodou okolností v rytmické sekci, kterou nově převzali Sharlee D´Angelo (ARCH ENEMY) a Kingův tehdejší bubeník Snowy Shaw (později např. THERION).
„Time“, jak byla čtvrtá studiová nahrávka MERCYFUL FATE pojmenována, vyšla na podzim 1994, a znamenala další zvýraznění již tak velmi výrazných pozic kapely. Na jednoduchém obalu se skvěl obrázek krania, o němž se říká, že bylo originálem „Melissy“, tedy lebky, kterou skupina užívala jako rekvizitu v úplných koncertních začátcích, a když se zaposloucháte do úžasné, skrznaskrz melancholicky diamondovské titulní skladby, je jisté, že lepší námět se snad ani nedal zvolit.
Pod pokličkou alba samotného, znovu prošpikovaného hororovými tématy, se pak skrýval další krásně ukutý vzorek devadesátkového heavy metalu, jemuž vévodil královský falzet o rozsahu (někde uváděných až) pěti oktáv. A znovu se na něm potvrdila vůdčí role, kterou na sebe při reunionu MERCYFUL FATE vzal právě King Diamond.
To nejlepší z alba totiž již podruhé za sebou spolehlivě pochází z jeho autorského pera, bezpochyby inspirovaného souběžně vedenou a úspěšnou sólovou kariérou. Na samém vrcholu toho všeho je samozřejmě již zmíněný, na spinetu upředený titulní kousek, jemuž nechybí absolutně nic z mrazivé Královské poetiky (vypíchnuté báječným Dennerovým sólem), v těsném závěsu pak zbývající čtveřice skladeb „Angel Of Light“, „Witches´ Dance“, „My Demon“ a „Lady In Black“, které vás ani na okamžik nenechají na pochybách o tom, že tahle produkce pochází ze skutečné světové extratřídy. Vybrané melodie a rytmy, správně zatěžkané a kroucené riffy a především všudypřítomný stín hrůzy, vytvářející na okolních stěnách strašidelné obrazce, ne, tohle umí jen jediný člověk na světě.
Nesnižuje to ovšem pranic důležitost kytarového dua Denner/Shermann, které se samozřejmě autorsky rovněž podílí, a bez jejichž příspěvku, dýchajícího kapelní historií, by to zkrátka ani nemohli být ti praví MERCYFUL FATE. Tady stojí jistě za zmínku bezvadný otvírák „Nightmare Be Thy Name“ s nenapodobitelnými změnami nálad a hladivě klouzavým refrénem, krásně ilustrativní „The Mad Arab“ (pojednávající o Abdulu Alhazredovi, jehož si vymyslel H. P. Lovecraft jako autora bájného Necronomiconu), možná méně nápadná „Mirror“, jež se však o vás otře jako černá kočka o lýtko, anebo působivá poklona záhrobním temnotám „The Afterlife“.
V těsném sledu za jeho předchůdcem tak MERCYFUL FATE vydali další znamenité album, jež především dosvědčilo jejich výrazný potenciál a úlohu, kterou sehrávali na mapě tehdejšího heavymetalového světa. Byli zkrátka stále jedineční a k tomu prakticky na vrcholu svých tvůrčích sil, pročež „Time“ skončilo přesně tam, kde i „In The Shadows“ před ním, totiž na absolutním výsluní „zlatých“ metalových let a spolu s tím samozřejmě také na čestném místě v diskografii kapely samotné.
1. Nightmare Be Thy Name
2. Angel of Light
3. Witches' Dance
4. The Mad Arab
5. My Demon
6. Time
7. The Preacher
8. Lady in Black
9. Mirror
10. The Afterlife
11. Castillo del Mortes
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.
Per "Hellbutcher" Gustavsson to má teď rozjeté hned na několika frontách. NIFELHEIM definitivně(?) na odpočinku, ale oheň old school metalu musí hořet dál! Tentokrát v dřevně doomovém a pochopitelně i patřičně ortodoxním stylu. Berte nebo nechte být!