Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aktuální desku michiganských řezníků lze chápat jako restart. Už delší dobu jsem měl pocit, že kapela zabředla do určité rutiny, která se promítala jak na pravidelnosti nahrávek, které vycházely co dva roky, tak hlavně byla cítit na umělecké invenci nových alb. Dvě desky, které svítí nejzářivěji v téměř dvacetileté diskografii, tedy „Nocturnal“ a „Everblack“ se přeskočit nepodařilo. Hudebníci, soustředění kolem kytaristy Briana Eschbacha a zpěváka Trevora Strnada, se v uplynulých dvou dekádách řádně točili, nicméně před čtyřmi lety v sestavě zakotvila osoba, která současné tvorbě velmi přispívá. A ačkoliv se tato figura podílela již na předchozí desce, tak nyní se dokázala naplno propojit se všemi ostatními členy ansámblu a vytěžit ze sebe pro kapelu maximum. Tou osobou je osmadvacetiletý benjamínek souboru - Brandon Ellis, který delší dobu fungoval v ARSIS, ale mihnul se i v CANNABIS CORPSE nebo v koncertní sestavě FINNTROLL a SYLOSIS. Člověk by si skoro mohl myslet, že ARSIS jsou taková soukromá farma, kde si THE BLACK DAHLIA MURDER pěstují nadějné hudebníky, neboť i někdejšího kytaristu Ryana Knighta, kapela přetáhla právě z ARSIS.
Právě Brandon do kapely začal přinášet melodické linky a sóla, které odkazují k dřevní škole kytarových hrdinů a občas budí dojem až slabikářových postupů. Kytary tu spřádají síť melodických drbaček, s někdy okatě hitovými tendencemi a nad tím vším se občas prolétne sólo, které by se neztratilo ani v nejryzejším heavymetalovém rytířství.
Paradoxně tak THE BLACK DAHLIA MURDER nejmladší člen vrací na koleje death metalu a zahání veškeré deathcorové démony, kteří michiganské pronásledovali. Ačkoliv si dlouhodobě myslím, že přestože kapela často jezdila turné v rámci deathcorových Impericon cirkusů, tak ze všech účinkujících měla k deathcore nejdále.
Současně je zapotřebí říci jednu zásadní věc. Nečekejte nic originálního. „Verminous“ je řemeslně parádně odvedená práce a hlavně pak vyseknutá poklona metalovým klišé. U mnoha melodických linek mě cukají koutky při pomyšlení, jak lišácky si kapela půjčuje to nejlepší z pokladnice zlatého fondu death metalu. Ale proč ne. THE BLACK DAHLIA MURDER si prostě složili recyklát silných metalových hitovek, ze kterého je cítit láska ke kovové melodice. A ačkoliv může po čase trochu splývat, moc lepších alb v tomto ranku letos nevyšlo.
Recyklát silných metalových hitovek, ze kterého je cítit láska ke kovové melodice. Ačkoliv může po čase trochu splývat, moc lepších alb v tomto ranku letos nevyšlo.
7,5 / 10
Skladby
1. Verminous
2. Godlessly
3. Removal of the Oaken Stake
4. Child of Night
5. Sunless Empire
6. The Leather Apron's Scorn
7. How Very Dead
8. The Wereworm's Feast
9. A Womb in Dark Chrysalis
10. Dawn of Rats
Diskografie
Verminous (2020) Nightbringers (2017) Abysmal (2015) Everblack (2013) Ritual (2011) Deflorate (2009) Majesty (DVD) (2009) Nocturnal (2007) Miasma (2005) Unhallowed (2003) A Cold-blooded Epitaph (EP) (2002) What A Horrible Night To Have A Curse (EP) (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Metal Blade Records Stopáž: 35:53
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.