OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A sakra! Tak dlouho po zadoomaném demu Walk In The Sunblood Garden jsou tu Pražáci s novým počinem. Tedy dneska už starším, protože jim brzy vyjde splitko s ABSURD CONFLICT, ale To The Light určitě stojí za pozornost. Mne tedy dostalo hned na první poslech. Rozdíl oproti Walk... je jednoznačný - D.R. zrychlili, přitvrdili, dodali své muzice víc barev a taky života, což docela paradox, neboť dnes je to už v jádru death. Hned úvodní věc On The Other Side...
... na vás vypálí refrén o mrtvých duších, které jsou z Dachau do světla... Najdete tu jak deathové riffy, tak rychlé, takřka až thrashové pasáže, doomové fragmenty, melodické a akustické pasáže i brutalitu, murmur, hluboký melodický zpěv i skřehotavý řev a dokonce recitaci (CCII)... “Depresivové” prostě podle mne hrají “metal”.
A hrají ho dobře, songy jsou vyzrálé a mají v sobě skryté chytlavé a pamatovatelné momenty, které vás na první poslech vtáhnou do jádra věci. Sodomákův zpěv je variabilní, umí měnit polohy a i ta angličtina je docela v pohodě (i když jsou tam kiksy, i v textech). Ale s tím melodickým zpěvem bych buď trochu přidal na hlasivkách, a nebo se na to vybod. Takhle to místy působí trochu školácky a nejistě (Unintentional #1, The Last Experience). A to frázování občas taky pěkně škobrtne. Ne, že by tomu tak nebylo u většiny českých kapel, co zpívají anglicky. Ale na D.R. pěkně přísnějším metrem, protože jejich povedené texty by si zasloužily i perfektní přednes.
Skvělá je thrash/deathová dojezdovka Ticket To Hell, která má opravdu dobrý a šlapavý refrén. O čem to celé je zjistíte, až si to koupíte, hehe... To jsem svině, co? Zajímavé je opakování stejné ekologicko-depresivní (hehe) textové pasáže ve World Turns Around i v Ticket To Hell. Jako kdyby tři songy na B-side tvořily jakousi tématicky spojenou trilogii. Ale v bookletu o tom nic není. Jinak obal je pěkný (text, fotky), ale ten titulní obrázek je podle mne trochu laciný... Zvuk z Poličné má své malé mouchy, ale je to v pohodě.
Jo jo, To The Light je fakt dobré dílko. Jsem velmi zvědavý, jestli se ho Depresivům podaří na splitku s ABSURD CONFLICT překonat...
8 / 10
1. Intro
2. On The Other Side
3. Unintentional #1
4. CC II
5. Man Without Face
6. World Turns Around
7. The Last Experience
8. Ticket To Hell Y2K
9. 202 (CCII, CZ)
To The Light (demo) (2000)
Promo (1999)
Walk In The Sunblood Garden (demo) (1997)
Alone In The Dark World (demo) (1996)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.