Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po troch rokoch a mesiaci čelíme ďalšiemu masívnemu úniku radiácie z černobyľského sarkofágu. CYTOTOXIN pomocou uránu, plutónia a podobných materiálov namaľovali ďalších desať obrazov sveta počas jadrovej katastrofy aj po nej, apokalyptické a dystopické vízie, ktoré na rozdiel od rôznych desivých fantázií nemajú zase až tak ďaleko k tomu, aby sa stali realitou. Nemusí dôjsť k vojnovému konfliktu či teroristickej sabotáži, svetlo dňa nemusí „poladiť“ ani nedbalosť pri prevádzke. Stačí postaviť jadrové zariadenie v tektonicky nestabilnej oblasti a ocitneme sa v „zaujímavých časoch“, kedy si s mrnčaním „už toho máme po krk!“ budeme môcť viete čo.
Človek bude človeku vlkom, blížneho svojho bude milovať až tak, že si z neho niekde v podzemí uvarí obed a keď po možno rokoch z krytu vylezie, zistí, že príroda si opäť berie to, čo je jej a on je už ako druh nadbytočný. Podobný náčrt možnej budúcnosti je zabalený do vynikajúceho technického brutálneho death metalu, ktorý je pre toto kvinteto typický. CYTOTOXIN z nemeckého Chemnitzu sa na špičke žánru držia veľmi stabilne a navyše sa hudobne stále vyvíjajú. Skladby sú mimoriadne starostlivo vypracované, pracujú s variabilnými momentmi od „originovských“ náklepov, ktorých uctievaním sa skupina kedysi predrala na scénu, cez hutné nasekané alebo agresívne rýchle pasáže s bohato navrstvenými i kvíliacimi a pískajúcimi gitarami, až po vyslovene atmosférické momenty.
Tie tu nie sú novinkou, už predošlý album na ne bol bohatý, ale „Nuklearth“ bez zaváhania znesie označenie „technický brutálny atmosférický death metal“. Niekto, kto hľadá „zlo“ a „smrť“ u zahuhlaných spolkov stavajúcich skôr na obskúrnosti a lovení riffov vo vodách starých aj vyše tridsať rokov, tu bude lamentovať nad tým, že je tu „priveľa“ melódií, ja ale tlieskam, ak to niekto s melodikou vie, je to pridaná hodnota. Vyhrávky a bohatstvo sól je to, čo ma tu v kombinácii s extrémnosťou zabalenou do veľmi konkrétneho, súčasného, nie však plastového zvuku baví, na barbarskú brutalitu mám iné bandy.
CYTOTOXIN v zámere urobiť kompaktný, ale hudobne zdravo variabilný a prekvapujúci tech/BDM materiál zašli až tak ďaleko, že titulná skladba sa zaobíde bez frenetických temp. V jej náladovom, melodickom závere sa ozve staré dobré škrípanie dozimetra, prechádzajúce aj do inštrumentálky „Mors Temporis“, postavenej na klavíri a nasamplovaných zvukoch, ktorá nahrávku uzatvára. K CYTOTOXIN takisto patria dialógy v ruštine a angličtine a samozrejme brilantné Grimove vokály. Vždy brutálne, ale možno nie som sám, kto si všimol, že tam, kde ladí hĺbky klasického death metalu, znie trochu ako Jan-Chris de Koeijer. Aj toto robí z „Nuklearth“ album na jedenej strane správne súčasný a na strane druhej hlásiaci sa k odkazu géniov.
Košice zas nenechaly prostor k dalšímu komentáři. Já dodám snad jen to, že té melodice a početným funkčním vyhrávkám, ve kterých si tu a tam zalibuje i basman, dává vyniknout krásně čistý a zároveň důrazný zvuk, který neskrývá ani jediné cinknutí na činel. Kreativně ničivý výbuch dlouho zadržovaný víkem reaktoru. Jako když si Stray zapomene ráno zobnout lexaurinu.
28. září 2020
Marigold
8,5 / 10
Tak tohle je válec, drtička kostí, ničitel dozimetrů. Parádní toxický death metal, který míchá ve smrtícím poměru agresi a techniku. No a nukleární hlavonožec Stephan „Stocki“ Stockburger za bicími mě naprosto uhranul. Zuřivý datel, který tluče do barelů s jaderným odpadem. Nádherná chemoterapie z Chemnitz!
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.