Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Tak pravil geniální pěvec českého romantismu Karel Hynek Mácha. A německá kapela LACRIMOSA by si tento rozervanecký výlev mohla směle vtisknout do erbu, hned pod plačícího klauna. Divná věc, tahle žensko-mužská dvojice. Její mozek a tahoun Tilo Wolff patří mezi nejvýrazněji stylizované persóny metalové scény, přesto hudba, která pochází z jeho dílny, udivuje velkou bezprostředností a upřímností. A zároveň svou nezařaditelností…

Najít pro plachetnici LACRIMOSA odpovídající stylový přístav je práce marná. Spokojme se s tím, že vzhledem k minulosti a labelu můžeme melancholické duo přifařit do škatulky kráska a zvíře (ačkoli při pohledu do bookletu mě napadá palčivá otázka, zda divá Diva Anne Nurmi není větší zvíře nežli zženštilý neduživec Tilo). Ovšem nepleťme je mezi seskupení typu „proč ten pán na tu hodnou slečnu tak huláká…“ (tzv. –IA kapely, blíže o tom Manatar). Těm je LACRIMOSA na míle vzdálena v mlhách neobvyklosti a výjimečnosti. Nabízí se ještě jiná, výstižnější, charakteristika německých snivců. Rockový novoromatism. Potud tedy onen máchovský úvod…

Echos. Krásný název. Ve spojení s obalem symbolizuje všechno, čím album jest. Tichem. Bouří. Ozvěnou mezi skalami. Hudebním korábem, vydaným na pospas nestálým vlnám posluchačských libůstek. Tilo si nenechá partitury diktovat převažující módou a kritice navzdory razí si dál svou neotřelou fúzi rocku a klasické hudby. Přinejmenším od vynikajícího počinu Elodia je směr dán. Na úvod robustní dvanáctiminutové oratorium „Kyrie“ se sborovým a dechberoucím „krleš“ (anóbrž kyrie eleison). Klasický rukopis páně Wolffa je na první poslech patrný – táhlé plochy smyčců, na které se nabalují vynalézavé melodické party dechů, zejména hobojů a klarinetů. Podivná syntéza mnoha klasických vlivů, řekl bych nejpovedenější za dobu trvání kapely. Atmosféra je pořádně hustá, osudová, už jen černý muž s maskou za vašimi dveřmi chybí. Ale pak jako paprsek slunce nastoupí singlovka „Durch Nacht und Fluch“ a hned je veseleji. Výborný rockový motiv propojený s tklivými smyčci a skvěle pějící Tilo. Ten se od minulých okusů ještě zlepšil, jeho neduživý a vysoký hlásek se tu láskyplně raduje, tu zase snivě pláče. Němčina v jeho podání je velmi čistá, přídechová, mazlivá, jakoby zbavená germánského ostří. K hudbě pasuje jako žádná jiná řeč. Náhlé ztišení v podobě „Sacrifice“ je konejšivým pohlazením – kytary povrkávají, varhany něžně povzdychují, xylofon dotváří dojem mlhavého snu.

V nastolené něžnosti a zasněnosti pokračuje velké sólo Anne Nurmi v podobě (jediného anglického) songu „Apart“. Modernější aranže, samply kdesi v zákulisí, goticky stereotypní rytmika a přitlumené bicí. A především éterický a charakteristický projev uhrančivé Anne. Netypická záležitost, ale povedená vskutku vrchovatě. LACRIMOSA se svého weltschmerzu nechce vzdát, a tak přichází s nádhernou „Ein Hauch von Menslichkeit“. Něžně ‚štětečkované‘ bicí, poplakávající smyčce, rozostřená kytarová echa a zejména Tilův teatrální (nikoli však přespříliš!) projev. Nejsmutnější kompozici Echos dotváří velmi povedené samply a beaty v pozadí. Tudy do budoucnosti, mistře Wolffe? Jen směle dál. Ale než se smysly příliš napnou vstříc futuru, prožijete „Jednu noc na věčnosti“. Tentokrát výhradně klasická instrumentace a slovům se vzpírající Tilo. Výtrysky orchestru jen dotvářejí dojem rozervanecké meditace v zašlé hvězdy svitu. Nádherná vokální i instrumentální gradace v závěru jen dokumentuje fakt, že maestro kapelník je v životní formě (nebo depresi?). Stíny padají, slzičky tekou po vybělených tvářích… Než však člověk stačí provlhčit nosočistoplenu, přiskotačí víla „Malina“. Barokizující úvod přeroste v nejskočnější věc alba. Škoda jen, že výrazně dominuje chytrá aranž orchestru nad trochu rozpačitými kytarami. I tak, slupnout jako malinu, nic jiného vykonati nelze. Pokud má snad někdo chuť rozjuchaně křičet, přikryje ho jako temný baldachýn závěrečné requiem „Die Schreie sind verstummt“. Dvanáctiminutový opus se částečně vrací ke starším časům, řekněme kolem alba Stille. Mnohem méně zdobné, kytarově více metalově podladěné, po stránce kompoziční trochu rozvleklé, v závěru však opět strhující…

Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích. Po romantickém začátku zachtělo se mi poetistických konců. Ačkoli Echos člověka rozesmutní, v duši zanechají příjemný pocit, jaký se dostavuje pouze tehdy, když příbytek snivcův prozáří výjimečné album výjimečné kapely. LACRIMOSA překonala sama sebe a nahrála album, které je o chlup komornější než ty předchozí, ale o to působivější.